Krátce před prázdninami jsem se dozvěděla nepříjemnost, která se týkala mé vnučky. Ve škole zažívala peklo a já to chtěla vyřešit.
Místo nadšeného štěbetání a vyprávění, co se v její dosud milované škole událo, jsem si ten den od vnučky vyslechla sáhodlouhou litanii, která mi vehnala do očí slzy. To, když mi vnučka sdělila, co v poslední době musí od své třídní učitelky snášet.
Naše dobrá duše
Adriana chodila do třetí třídy a byla to taková malá treperenda. O všechno měla zájem, všechno komentovala, všeho si všímala. I toho, že její spolužačka na tom není dobře.
„Nenosí svačiny a je dost divně oblečená,“ líčila a hned zjišťovala, jak by mohla té holčičce pomoct, aniž by ji před ostatními ztrapnila. Poradila jsem jí, aby se domluvila s paní učitelkou.
Moje rada ale nepadla na úrodnou půdu. Učitelka moji vnučku nejen málem vyhodila ze dveří sborovny, ale potom ji před celou třídou zesměšnila! Prý je drbna a žaluje!
Vnučka byla smutná
Děti se Adrianky zastaly, měly ji rády, ale přesto musela vnučka zažít velkou potupu. A holčička, o kterou se zajímala, také. Měla jsem vztek. Bylo to nehorázné! S dcerou jsem to řešit nemohla, měla dost jiných starostí.
Nechtěla jsem, aby se trápila ještě kvůli malé. A vnučka o nějaké mojí intervenci samozřejmě nechtěla ani slyšet. Prý by měla ještě větší ostudu! Rozhodla jsem se to ale vyřešit po svém, a na učitelku jsem si počkala před školou.
Podle vnuččina popisu jsem ji poznala hned. Vlasy s několika barevnými pruhy a obrovské kruhy v uších ji hned prozradily, stejně jako červená minisukně.
Excentrická hysterka
Bylo až k nevíře, že se takhle fintí pedagožka. Na rohu ulice jsem ji tedy oslovila. Hned věděla, o co mi jde. Než stačila něco říct, zadívala jsem se jí zblízka do očí.
„Víte, mám po svojí prababičce zvláštní dar. Vidím vaši budoucnost. Není hezká! Nikdo vás doma nečeká, nikdo nemiluje. Vaši žáci vás nenávidí a z vás je zapšklá stará baba!“ vybalila jsem na ni.
Bylo ode mě bláznivé předpokládat, že se mi nevysměje, ale ona asi nebyla v dobré kondici.
Náprava se povedla
Začala mrkat, a dokonce i vzlykat. Ne lítostivě, spíš hystericky, pokud mohu soudit. Potom se zhluboka nadechla, vydala nesrozumitelný skřek a utíkala ode mě pryč, jako by jí za patami hořelo.
Zmocnily se mě obavy, zda jsem to svoje představení trochu nepřehnala. Uklidnila mě až vnučka. „Babi, víš, že se paní učitelka změnila? Je na nás najednou hodná!“ řekla mi Adrianka hned druhý den, když jsme šly ze školy.
Kroutila jsem nechápavě hlavou. Že by moje čáry přece jen měly tak rychlý účinek? Zdá se, že ano. Až do konce školního roku byl klid. Tak uvidíme v září.
Miluše P. (62), Havířov
