Václava jsem zprvu znala jen z Jitčina vyprávění. Byl to podle ní ten nejbáječnější mladý muž. Urostlý, vtipný a bystrý.

Říkám to nerada, ale přebrala jsem kluka kamarádce. Dobře vím, že se to nedělá, ale bylo to zkrátka silnější než já. Zprvu jsem ho vůbec neznala, jen z jejího vyprávění.

Podle Jitky byl Václav ten nejúžasnější kluk pod sluncem, vysoký, štíhlý, hezky oblečený, s krásným úsměvem. Chodil na průmyslovku a chystal se na vysokou, z čehož vyplývalo, že mu to pálí.

„Je báječný,“ vzdychala Jitka, „jen se bojím, aby si nenašel nějakou jinou.“ Ubezpečila jsem ji, že ona je také báječná, a pokud má ten její Václav rozum a charakter, určitě ji neopustí. Jenomže pak jsem ho na diskotéce poprvé uviděla naživo a trochu se zapotácela.

Vzplanutí

Byl to můj typ! Kluk, o kterém jsem snila snad už od první třídy. Samozřejmě jsem se snažila nedat to na sobě znát. Tím hůř, když projevil přání si se mnou zatancovat. „Jen běž,“ dovolila mi to Jitka.

„Ty jsi kámoška, tobě věřím.“ Zírali jsme na sebe jako vrány. Bylo to oboustranné vzplanutí. Zamilovala jsem se do kluka nejlepší kamarádky na první pohled. On také působil jako vykolejený vlak.

Když hudba dohrála, vedl mě zpátky ke stolku a cestou mi do ucha zašeptal: „Zítra v pět pod sochou.“ Každý z našeho města věděl, co znamená pod sochou.

Bylo to na náměstí pod sochou mocného, zesnulého soudruha, který byl tehdy důležitý, dnes po něm neštěkne pes. Lidé z města si tam dávali dostaveníčka. Nazítří jsem pod sochou toho významného chlapíka přešlapovala už za deset minut pět.

„Děláme hroznou věc,“ zajíkla jsem se, když stanul přede mnou. Smutně přikývl. Chvíli jsme provinile mlčeli, pak mě políbil. Bylo to asi drzé, znali jsme se jen pár hodin, ale rozhodně jsem mu to nevytýkala.

S pravdou ven

Čekaly nás zlé časy. Museli jsme se přiznat. Bylo to opravdu zlé. O několik dní později jsem se Jitce přiznala v parku s kajícně sklopenou hlavou. Nechtěla mi věřit. Myslela, že žertuji, že je to jen nějaký přihlouplý vtip.

„To není možný,“ opakovala pořád dokola. Když mi vytryskly slzy, dala mi facku a odešla. Bylo to ještě horší, než jsem čekala. Přestala se se mnou bavit. Seděly jsme spolu v lavici a ona se ode mě hned druhý den odstěhovala.

To se táhlo skoro půl roku, teprve pak mi začala odpovídat na pozdrav, asi i proto, že si našla za Václava náhradu. Můj nejhezčí svatební dar byla její přítomnost na mé a Václavově svatbě.

Bála jsem se, že, ač pozvaná, nepřijde. Ale byla tam. Usmívala se a blahopřála mi. Řekla mi: „Hodí se k tobě mnohem víc než ke mně. Buďte šťastní.“

Simona H. (60), jižní Čechy