Když jsem přišla na to, že jsem celý rok žila ve lži, bylo to, jako bych se propadla do ledového, zamrzlého jezera. Takový podraz jsem nečekala.
Rok jsem žila ve lži. Ne v nějaké malé, kterou člověk časem přejde, ale v té nejodpornější, jakou znám.
Byla středobodem mého vesmíru
Po smrti manžela jsem zůstala sama. Syn žil v Plzni a dcera kousek ode mne, ale měla vlastní starosti. Nejvíc jsem vídala vnučku Elišku. Bylo jí devatenáct, studovala a často se u mě zastavila. Dala si polévku, natáhla se na gauč a vyprávěla, co kde zažila.
Byla jediná, kdo do mého života ještě vnášel radost. Jednou přišla uplakaná. Řekla, že se dostala do problémů. Prý si půjčila peníze od spolužačky, pak další, a ty jí teď hrozí, že na ni podají trestní oznámení.
Naše tajemství
Mluvila zmateně, koktala a pořád opakovala, že to rodiče nesmí vědět, protože by ji vyhodili z domu. Seděla přede mnou, ruce se jí třásly a já viděla jen vyděšené dítě, které jsem kdysi vozila v kočárku. Měla jsem našetřeno sto tisíc.
Bez velkého přemýšlení jsem jí padesát dala. Řekla jsem jí, že mi vše vrátí, až dostuduje. Objala mě. Utěšovala jsem se, že jsem udělala správnou věc.
Vždyť od čeho by byly babičky, kdyby ne od toho, aby pomáhaly a byly pro své vnuky a vnučky neochvějnou jistotou.
Najednou neměla čas
Jenže v momentě, kdy vnučka odkráčela s penězi, se mnohé změnilo. Dřív chodila třikrát týdně. Najednou jednou za měsíc.
Na zprávy odpovídala krátce. Když jsem se ptala, jestli je všechno v pořádku, napsala jen, že má moc učení. Když přišla, seděla chvíli, dívala se do telefonu a brzy zase odešla. Najednou jsem měla pocit, že se mi úmyslně vyhýbá.
Uběhl rok a stavila se u mě dcera, že mi pomůže umýt okna. Nedalo mi to a zeptala jsem se, co se s Eliškou děje, že se za mnou už ani nestaví. Dcera se zarazila, protože jim doma co chvíli říká, že jde za babičkou. „Tak se asi stydí za ty dluhy,“ ujelo mi.
Dcera odložila hadr a vyjevěně na mě zírala: „Jaké dluhy?“ Nedala se odbýt, hned zavolala Elišce a přímo přede mnou a přikázala jí, aby ke mně hned přišla. Přijela asi za hodinu. Stála v předsíni, bledá jako stěna. A přiznala to během dvou minut.
Lhala mi do očí
Žádné spolužačky, kterým dlužila, neexistovaly. Peníze chtěla na cestu do Itálie s přítelem, o kterém rodiče nevěděli. Dobře odhadla, že bych jí je na nějaký výlet s klukem nedala. A tak si vymyslela příběh, protože prý věděla, že já „mám měkké srdce“.
To mě zasáhlo víc než samotná lež. Řekla to úplně lhostejně, jako by mluvila o tom, že si ode mě půjčila svetr. Cítila jsem se příšerně, jasně ukázala, že jí na nějaké staré babičce vůbec nezáleží, že ji jen vysaje a nebude se z toho cítit ani za mák zle.
Ona totiž ani neplakala, jen řekla, že to nechtěla vyhrotit. Peníze mi nikdy nevrátila. Byla jsem pro ni jen někým, koho bylo snadné využít. A to hodně bolí.
Hedvika D. (70), Beroun
