Když jsme se vydali na výlet, netušila jsem, že si odvezu víc než jen vzpomínku na krásný zámek. Při prohlídce jsme spatřili bílou paní.
S rodinou často podnikáme výlety po hradech a zámcích. Líbí se nám procházet místy, kde dýchá historie. Nedávno manžel navrhl, abychom se jeli podívat na zámek do Českého Krumlova. Uchvátil mě hned na první pohled. Nemohli jsme se dočkat prohlídky.
Náš malý syn Ruda už netrpělivě poskakoval před branami. Pak se v jednu chvíli dlouze zadíval do okna a vyjekl: „Mami, tam v okně je bílá paní!“ Pohlédla jsem do okna. A skutečně. Stála tam bílá paní s vlídným úsměvem a rukama na prsou.
Promnula jsem si oči, abych se podívala ještě jednou. Pořád tam stála a působilo to, jako kdyby se dívala jen na mě a mého syna. „Taky ji vidíš, viď?“ tahal mě syn za ruku. „To bude nějaký zaměstnanec zámku,“ krotila jsem jeho velké nadšení.
Stáli u okna
Naši skupinku tvořilo asi dvacet lidí. Ruda se choval víc než divně. Skupinku jsme uzavírali my dva. Rudu jsem držela za ruku, ale pořád sebou lomcoval a otáčel se přes rameno. „Co děláš?“ hubovala jsem mu. „Ta bílá paní chodí za námi,“ vysvětloval.
„Říkám ti naposledy, že tady žádná bílá paní není. A už toho nech,“ rozčilovala jsem se. Poté naše skupinka zastavila v jedné místnosti. Než jsem si všimla, Ruda byl pryč. Tiše jsem se z pokoje vytratila a šla ho hledat.
Nemohla jsem ani pořádně křičet, protože bych prozradila, že se mi ztratilo dítě. Běhala jsem po zámku jako šílená a propadala zoufalství. V tom stresu jsem ani nevnímala, jakými místnosti procházím. Došla jsem ke dveřím, které byly lehce pootevřené.
Vešla jsem dovnitř a tajil se mi dech. Bílá paní stála u okna a před ní náš Ruda. Držela ho za ramena a něco mu vysvětlovala. Dostala jsem strach, že mu bude chtít ublížit. Když vycítila moji přítomnost, otočila se.
Utíkali jsme ze zámku
Z pohledu do její tváře mě zamrazilo. Vypadala skutečně jako z jiné doby. Na hlavě měla veliký špičatý klobouk, ze kterého vlály zlatavé vlasy. „Hned ho pusťte,“ vyzvala jsem tajemnou ženu. Ta jen pokývala hlavou a na syna se usmála.
„Už musíš jít, maličký,“ pohladila ho po hlavě. „Uvidím vás ještě někdy?“ žadonil Ruda. „Pojď už!“ zařvala jsem. Chytla jsem syna za ruku a dala se na úprk. Ke skupince návštěvníků už jsme se nevraceli, běželi jsme rovnou ven.
Zase tam byla!
„Můžeš mi říct, co to bylo?“ vyštěkla jsem na syna. „Mami, to byla bílá paní,“ urazil se. „Ta neexistuje! Je to jen pověra,“ vysvětlila jsem mu. Mísil se ve mně vztek a zvědavost zároveň. Pohlédla jsem do okna, kde před tím stála. Byla tam pořád.
Mávala nám a pak se vypařila. Z toho mi běhal mráz po zádech. Dodnes nevím, zda to byla atrakce zámku, nebo jsme se synem viděli něco nadpřirozeného. Zvláštní je, že ženu už nikdo jiný neviděl. Jen my dva.
Jitka M. (51), Havířov
