Byla to náhoda, když se maminka a tatínek potkali na seanci, na kterou původně ani jeden z nich nechtěl jít. Jako by je seznámili samotní duchové.
Nebýt tajemných sil, nebyla bych zřejmě dnes na světě. Myslím tím kuriózní seznámení mých rodičů. Maminka se o tajemno zajímala spíše povrchně. Jednou se doslechla, že ve městě, kde žila, pořádá jedna paní spiritistické večírky.
Kamarádka ji tehdy vyzvala, aby se s ní také jednoho zúčastnila. Potřebovala se akutně zeptat duchů na svou tajnou lásku. „Taky se přece můžeš duchů na něco zeptat,“ nabádala maminku.
Na seanci
Ještě po letech, když mi maminka příhodu vyprávěla, mluvila místy pobaveně, ale místy s respektem, a dokonce s určitým strachem. Sezení bylo tehdy jednoduché, jak už tomu bývalo, když si lidé z nedostatku zábavy zpestřovali život.
Televize neexistovala, tak se vyvolávali duchové. Uprostřed místnosti se nacházel kulatý stůl, a uprostřed něj stála soška golema. Proč?
Pořadatelce sezení se to zdálo možná impozantní, ačkoli to s vyvoláváním duchů nemělo nic společného. Na oknech visely tmavé záclony, které paní domu zatáhla. Svítilo jen slabé světlo lampy.
Pevná ruka
Osoby vedle sebe, které se v té společnosti většinou neznaly, se měly uchopit za ruce. A tak se stalo, že maminka se sice z pravé strany držela za ruku s kamarádkou, ale její levou ruku uchopila ruka mužská, pevná a neobyčejně horká.
Bylo to takové sálání, že ji na chvíli napadlo, jestli se vedle ní neusadil sám rohatý z pekla. To horko se brzy přelilo i na maminku, takže se ani moc nesoustředila na dění na stole. Zato pod stolem se k její noze přisunula statná mužská noha.
Rozhodně nepatřila bytosti astrální, ale chlapovi z masa a kostí. Maminka se k němu ale zatím neodvážila otočit. Za duchy odpovídal samozřejmě stoleček. Ten začal ochotně klepat hned při první otázce, která padla. Pak se ale zarazil.
Vzápětí zhasla lampa a v temnotě se ozval čísi výrazný hlas: „Ti dva k sobě patří!“ Maminka ucítila na rameni ledovou ruku, otřásla se chladem i strachy zároveň. Když se rozsvítilo, nikdo za ní ale nestál.
Zato tužka v té tmě napsala na papír dvě jména: Maruška a Standa. Všichni ztuhli, jen ti dva se drželi dál za ruce. Jako by o jejich lásce už dávno někdo rozhodl.
Táta mlčel
Maminka − Maruška nikdy nelitovala, že se toho večera nedozvěděla, kam zmizela její zlatá brož. Na to se chtěla duchů zeptat. Duchové jí na to sice odpověď nedali, zato jí přivedli do cesty životního partnera. Standu, mého tátu.
Jakou ten měl asi připravenou otázku pro duchy? Tuhle otázku vždycky s úsměvem zamluvil. Hádám, že i on ten večer nelitoval, že na akci přišel. A ani duchové zřejmě nepřišli zkrátka. Možná se před seancí domluvili, že dají dohromady dva mladé lidi.
Simona (72), Tábor