Nastoupila jsem jako ošetřovatelka do domova důchodců. Budova je hezká. Jedna věc mě tam ale děsí. V noci se někdo prochází chodbami.
Jedná se o dvoukřídlou budovu se třemi patry. Přes den je zde desítka sester, několik ošetřovatelek a dva lékaři. Při noční směně se počet zaměstnanců zmenšuje.
Na patrech slouží vždy jedna sestra s ošetřovatelkou. Nedávno jsem při noční směně zaslechla, jak se někdo prochází na chodbě. Vyšla jsem ze sesterny a šla zjistit, kdo z pacientů se nám v noci courá patrem.
Když jsem otevřela dveře, nikoho jsem neviděla. Prošla jsem celé patro, ale opět nic. Pro jistotu jsem obešla všechny pokoje. Každý z pacientů ležel ve své posteli a spal.
S kolegyní jsme slyšely kroky
Poměrně zmatená jsem se vrátila na ošetřovnu. Sotva jsem usedla, znovu jsem zaslechla kroky. Jedny byly pomalé a zněly, jako kdyby byl někdo bosý. Ty druhé, co byly o něco rychlejší, zněly jinak. Byl to spíše dupot těžkých bot.
„Slyšíš to taky?“ zeptala jsem se kolegyně. Ta se zaposlouchala. „Někdo se nám asi vzbudil,“ řekla otráveně a šla na obhlídku. Stejně jako já prošla celé patro a pokoje. „Nikoho jsem nenašla,“ řekla, když se vrátila.
Během té směny se všechno ještě dvakrát opakovalo. K ránu, kolem páté, už byl klid. Noční směny jsem měla mít celý týden. A při každé z nich jsem zažívala to samé. Dupot těžkých bot a šouravé kroky.
Každou noc
Kolegyně Eva z toho byla docela na prášky. „Už jsi přemýšlela, co to může být?“ zeptala se po zaslechnutí dalších kroků. „Nemám ponětí,“ reagovala jsem. „Já jsem si zjistila, co tady dřív stálo. Nebude se ti to líbit,“ vystrašeně se na mě podívala.
„Je to sice pomalu stovka let, ale kdysi tu stál blázinec,“ řekla vážně. „Byly v něm ty nejtěžší případy vyšinutých lidí.“ Docházelo mi, kam tím míří. „Ty myslíš, že by to mohl být nějaký duch?“ zeptala jsem se přímo. Eva jen pokývala hlavou.
„Jsem o tom přesvědčená,“ špitla. Eva si u vedení vynutila, že chce sloužit jen přes den. Po čase ke mně na noční směny přiřadily mladičkou Kláru. Hned napoprvé zažila to, co my s Evou. „Víte o tom, že jsou tady duchové?“ řekla, jako by to bylo normální.
„Jak to víš?“ dělala jsem, že nevím, o čem je řeč. „Vy neslyšíte ty kroky? To jsou duchové,“ tvářila se sebejistě. Já jsem se myšlence, že máme čest s duchy, pořád bránila. Všemu jsem uvěřila, když mi můj oblíbený pacient řekl, že je i viděl.
„Jedná se o manželský pár, který na tomto místě kdysi dávno zahynul,“ řekl mi jednou pan Josef. „Až umřu, řeknu jim, aby vás nechali,“ dodal s nadsázkou. Když mám být upřímná, na duchy jsem nevěřila. Pro mě to jsou spíše báchorky pro děti. Nicméně v noci po těch chodbách někdo chodí.
Petra Š. (59), jižní Čechy
