Tušila jsem, že s naším domem není něco v pořádku. Jako dítě jsem dokonce viděla ducha. Měla jsem ale zbraň v podobě hudby.

U nás bylo vždycky něco jinak. Domem se často linuly neznámé zvuky. Praskající podlahové parkety či noční rozsvěcení světel nebylo nic neobvyklého.

Někdy bych dala i ruku do ohně za to, že se v domě někdo prochází. Abych všechny ty zvuky přehlušila, naučila jsem se usínat za pomoci uklidňující hudby.

Magie hudby

Svěřila jsem se tehdy jen babičce a ta mi dala cennou radu: „Nikdy se ho nesnaž vyhnat. On si nakonec najde cestu sám.“ A tím jsem se snažila řídit. Našla jsem útěchu v podobě uklidňující hudby. Měla jsem dokonce pocit, že mě tóny hudby chrání před vším zlým.

Praskající parkety

V domě po rodičích bydlím dodnes. Hudbu na dobrou noc poslouchám stále. Je to tak zarytý zvyk, že si ji zapínám automaticky. Nedávno se ale stalo něco, co mě vrátilo znovu na začátek. Bylo deset hodin večer a domem se znovu rozezněl jeho druhý život.

Bylo ticho, takže praskající parkety jsem slyšela víc než dobře. Nezkoumala jsem, co se za mými dveřmi odehrává, automaticky jsem si pustila hudbu. Ulehla jsem do postele, složila si ruce na hruď, zavřela oči a doufala, že brzy usnu.

Během třetí písničky ale přehrávač ztichl. Vstala jsem z postele, abych zjistila, co se stalo. Podle všeho vypadl v celém domě proud. Můj strach vzrostl do obřích rozměrů, a tak jsem raději znovu skočila do postele.

Peřinou jsem se přikryla až po bradu a modlila se za rychlé usnutí. V pokoji byla černočerná tma a já se bála jako nikdy v životě. Cítila jsem, jak mi strach svazuje celé tělo. Pak jsem ucítila, jak mi něco sedá na nohy.

Bylo to něco velmi těžkého, protože jsem nemohla nohy ani pokrčit. Začala jsem odříkávat modlitbu, o které jsem ani nevěděla, že ji umím. Pak mě něco zatahalo za peřinu.

Postupně ji ze mě stahovalo. Já se ale bránila zuby nehty. Vší silou jsem peřinu držela a tahala ji zpět k sobě. Chvíli jsme se přetahovali. Pak to ustalo.

Byla jsem odevzdaná

Pár vteřin jsem těžce dýchala a čekala, co se bude dít. Cítila jsem, že to něco tam pořád je. Kolem mé postele někdo chodil. Bosé nohy dopadaly na podlahu. Kroky byly krátké, důrazné a pro mě v tu chvíli velmi strašidelné.

Už už jsem cítila, že je postava u mé hlavy. Nakláněla se ke mně. Šla z ní zima a strach. Zavřela jsem oči, protože jsem si myslela, že je to moje poslední hodinka. Cítila jsem i cizí dech. V tu chvíli jsem byla zcela odevzdaná.

Když už to vypadalo na fyzický kontakt, začala hudba opět zničehonic hrát. To, co mě ohrožovalo na životě, bylo najednou pryč. Zjevně se to leklo a zmizelo. Dodnes nevím, co to bylo, ale od té doby už není žádná noc klidná…

Hana V. (50), Děčín