Za tu zbytečnou, hloupou hádku se nikdy nepřestanu stydět. Ale stalo se a napravit se to nedá, protože čas zpátky nevrátíte, i kdybyste se třeba rozkrájeli.
Naše babička už polehávala, nebyla na tom zdravotně dobře, ale pořád se držela. Dokonce i vařila a pekla. A tak nás jednou s manželem pozvala na oběd.
Byli jsme spolu krátce, byli jsme zamilovaní, ale pořád jsme se jaksi nedokázali sžít, trošku jsme spolu bojovali o pozice. Ještě jsme neuměli žít v páru, společně se rozhodovat a dělat kompromisy.
Postupem času jsme se to naučili a stali jsme se sehranou dvojicí, dodnes je naše manželství spokojené, avšak tuto příhodu si stále vyčítám, nejsem na ni pyšná. Měla jsem poznat, že na tom babička už není dobře.
Byla pohublá, obličej zažloutlý a smutný, ale přesto se usmívala a nosila na stůl svoji specialitu, vdolky s povidly a bílou kávu.
Flek na tričku
Všimla jsem si, že je můj muž nevhodně oblečen. Babička byla velká dáma, její rodina vlastnila za první republiky krejčovský salon. Potrpěla si na způsoby a elegantní oblečení.
Můj manžel byl moderní mladík v džínách, tričku a džínové bundě, pracoval jako automechanik, oblečení bylo to poslední, čím by se zabýval.
Všimla jsem si, že má na rukávu trička velký černý flek, zřejmě od šmíru, a zamrzelo mě, že si nedá tu práci se na návštěvu babiččina noblesního bytu přiměřeně obléknout. Tiše jsem mu to řekla a on se rozčílil. Má cholerickou povahu.
Začali jsme se před babičkou hádat. Jako pravá dáma předstírala, že neslyší. Hádali jsme se asi půl hodiny, vyčítali jsme si všechno možné. Chudák babička, co si všechno vyslechla! Přesto se usmívala a pobízela nás, ať se najíme, než to vystydne.
Potají se loučila
Nakonec jsme dojedli oběd, ale ve vzduchu viselo napětí, raději jsme se rozloučili a odešli. Babička mi podala jakousi obálku, strčila jsem ji nevšímavě do kapsy kabátu, řekla jsem si, že ji otevřu později. Pak jsem na ni zapomněla.
Bylo to naposled, co jsem babičku viděla. O týden později zemřela. Pochopila jsem, že se s námi na návštěvě vlastně loučila, a když jsem si vzpomněla na tu obálku, vrhla jsem se ke kabátu a horečně ji roztrhla. Byla tam její fotografie, na rubu stálo psáno:
Prosím, tuhle fotografii mi dejte na hrob. Hluboce jsem se zastyděla. Hádali jsme se kvůli blbostem v okamžiku, kdy ona se loučila se životem a potají vlastně i s námi. Z tohoto důvodu svým dětem vštěpuji: Nehádejte se, prosím. Život je krátký.
Jarmila (64), Rokycany