Sblížila nás písnička Lenky Filipové a Karla Zicha Mosty. A tak jsme se jeden takový most pokusili mezi sebou vybudovat. Jednou se sice zbortil, my jsme k sobě ale zase našli cestu.
Ráda jsem jezdívala na pionýrské tábory. Naši mě tam šoupli hned v první třídě, aby měli pár týdnů klid, ale mně to nevadilo. Byla jsem smělá holčička a společnost jsem vyhledávala.
Akorát že mi při vyndávání zavazadel z autobusu zašantročili batoh, skončil na ošetřovně a dva dny tam překážel, než ho vystopovali a vrátili mně. Do té doby jsem měla jen mikinu, tričko, tepláky, kecky a plyšáka a nic víc.
Ale nebrečela jsem. Poradila jsem si. Jezdila jsem tam pak roky a později jako vedoucí, to mi už bylo osmnáct. No a takhle jsme se seznámili s Pavlem. Přijel na tábor taky jako vedoucí.
Hned mi padl do oka. Pěkně zpíval a hrál na kytaru, mně dali sudičky do vínku rovněž hezký hlas a lásku k muzice, to nás sblížilo. Byli jsme hvězdami táboráků.
Nešťastná láska
Oheň šlehal pomalu až k nebi plnému hvězd, děti zbožně pozorovaly, jak Pavel udeřil do strun a my dva se dali do zpěvu. Pionýři se vesele připojili svými tenkými hlásky. Tehdy letěla písnička Lenky Filipové a Karla Zicha Mosty. Tu celý tábor zbožňoval.
Pojednává o tom, že stavět mosty je lepší než je v afektu pálit, a že když jeden z partnerů se vzdálí, most pomůže, aby se zase vrátil. Zpívali jsme tu píseň a dívali se jeden druhému do očí. Tehdy jsem se do Pavla zamilovala.
Nezapomenu na to zklamání, když mi jednou večer u řeky, to už děti spaly, řekl, že je zadaný. Tábor pro mě úplně ztratil kouzlo. Šla jsem spát do stanu s brekem. Do té chvíle jsem netušila, jak je nešťastná láska nesnesitelná.
Pak už jsem se modlila, aby čas utíkal a aby se jelo raději domů. Most, který vedl ode mě k němu, se bortil. Byla jsem tak nezdvořilá, že jsem se s ním ani u autobusu nerozloučila.
Prostě jsem se jenom otočila a pádila domů. Tam jsem si uvařila dvě kafe za sebou. Předtím jsem jakživa kávu nepila, vyhýbala jsem se jí. Ale teď jsem se cítila tak slabá v kolenou, že jsem ji potřebovala.
Usmál se
Nepomohla mi, moje srdíčko bylo zlomené. Na tábory jsem zanevřela. Dva roky jsem na žádný nejela. Ale na Pavla se mi zapomenout nepodařilo, pokaždé, když se z rádia linula písnička Mosty, jsem těžce vzdychla.
Potom přišla ségra s tím, že potřebují na tábor vedoucího, protože si jeden z týmu zlomil nohu. Úpěnlivě mě prosila, nezbylo než kývnout. První, koho jsem tam spatřila, byl Pavel.
„Tak co, už je z tebe ženáč?“ zeptala jsem se ho potichu během prvního táboráku. Zavrtěl hlavou a usmál se. „Co kdybychom si raději zazpívali? Tuhle určitě znáš,“ řekl a začal hrát tu naši písničku, Mosty.
Když jsme dozpívali, řekl mi, že se s tou svou holkou už dávno rozešel. Od té doby doufal, že mě znovu potká na táboře. Od té chvíle jsme se od sebe nehnuli. Dnes už jsme dávno manželé, také rodiče, a dokonce i hrdí prarodiče malé vnučky.
Radka (61), Podkrkonoší
