Věřila jsem, že jednou k sobě najdu správného muže. Dva pokusy mi sice nevyšly, ten třetí ale zatím nemůže být lepší.
V dávat se ve dvaceti letech bylo romantické a naivní. Chystat další svatební šaty těsně před čtyřicítkou už bylo trošku bláznivé. Ale absolvovat to všechno znovu, do třetice, na prahu šedesátky, to už si klepali na čelo všichni moji blízcí.
„Zase tě mám vést k oltáři? Vždyť už tam ani nedojdu,“ brblal můj starý tatínek, kterému sice bylo už přes osmdesát, životního elánu měl ale na rozdávání. A já byla vždy celá po něm.
Uměla jsem se radovat ze života a do všeho jsem šla s velkým odhodláním. I do svých manželství. A i když ta první dvě skončila rozvodem, na kolena mě to nesrazilo.
Perfektní vzor
Mým rodičům manželství vydrželo více než padesát let, a kdyby maminka před několika roky neodešla, jistě by spolu šťastně žili dál. I proto, že jsem měla takový vzor, jsem věřila, že to jednou dokážu i já. Někde ten pan Dokonalý pro mě přece musí být.
Jak říkala má maminka: „Kdo hledá, ten najde!“ A já jsem hledala. S pomocí své dcery jsem dokonce začala používat seznamování přes internet. Zjistila jsem ale záhy, že to není nic pro mě.
Jsem zkrátka stará škola a seznamování z očí do očí považuji za naprostý základ. Ovšem když vám táhne na šedesát, není mnoho příležitostí, kde se seznámit. Naštěstí mi pomohla náhoda, a to přesně ve chvíli, kdy jsem to nejméně čekala.
Uvízli jsme v koloně
Vezla jsem zrovna malého vnoučka do školky, a protože mu ten den všechno mimořádně dlouho trvalo, chytili jsme po cestě ranní dopravní špičku. Uvízli jsme v koloně na dobrou půlhodinu, kdy jsme popojížděli krokem.
Vnouček už začínal být vzadu na sedačce nervózní, a tak si vymyslel zábavu dle svého gusta. Plyšové panáčky, kterých měl u sebe celou armádu, začal rozhazovat po autě. Otočila jsem se na něj a chtěla ho okřiknout, když vtom přišla rána jako z děla.
Stačila jedna vteřina nepozornosti a já jsem nabourala vůz před sebou. Z nabouraného auta vystoupil vysoký, elegantní muž a hned se šel podívat na rozsah napáchané škody.
Vystoupila jsem také, celá rozklepaná, a čekala z jeho strany smršť nadávek a komentářů na téma ženy za volantem. Ovšem on se na mě podíval, dal si ruce v bok, pousmál se a řekl: „Tak tedy dobré ráno, madam.“ A tak jsem doslova narazila na svého třetího muže.
Než jsme s policií vše sepsali, krásně jsme si poklábosili, a rok a půl nato jsme si na úřadě vyměnili snubní prstýnky. Už spolu nějaký ten pátek jsme a já stále více věřím tomu, co říkala moje maminka: Kdo hledá, ten opravdu najde!
Radka J. (67), Klatovy
