Zamilovala jsem se do muže, který si dělá, co chce. Klidně na týdny zmizí, aby se zase vrátil a ve vztahu pokračoval, jako by se vůbec nic nestalo.
Setkali jsme se na narozeninách mojí kamarádky Ivany, která si potrpí na velké oslavy. Bylo to prosté – lidé, kteří se neznali, se jednoduše představili. „Jmenuju se Patrik,“ řekl a podal mi ruku. Jeho stisk byl pevný, pohled přímý.
Líbil se mi, byl jiný než ti před ním. Nebo jsem si to aspoň chtěla myslet. „Odkud ho znáš?“ optala jsem se Ivany. Bylo mi divné, že jsem se s ním ještě nikdy dříve u ní nesetkala. Zamyslela se: „Neznám ho, asi ho někdo přivedl.“ A tím její informace skončila. Tedy, musím doplnit, ani později jsem nezjistila, odkud se vlastně vzal.
Pan tajemný
To mi imponovalo, ne nadarmo se říká, že nás, ženy, přitahuje tajemno. Dostal mě tam, kde mě chtěl mít. Budu stručná. Prožili jsme spolu pár týdnů, smáli se, milovali, plánovali výlety, které se nikdy neuskutečnily. Nevadilo mi to, stačilo mi, že jsem s ním.
Kde jinde, než u mě doma. Nikdy mě nevzal tam, kde žil on. Nikdy mi neřekl, kde pracuje. A pak jednoho rána prostě zmizel. Bez vysvětlení. Zmizel a byl pryč. A jeho mobil byl vypnutý.
Chyběla jsi mi
Snažila jsem se na něj zapomenout. Bylo to těžké, ale učila jsem se zase dýchat. A pak se vrátil. Stál u mých dveří, usmíval se, jako by se nic nestalo. „Chyběla jsi mi,“ řekl a já byla ztracená. Sice jsem si říkala:
„Nebuď hloupá, dej si pozor, ať mu zase nenaletíš,“ ale přesto jsem mu dovolila polibek. „Kam jsi zmizel?“ odvážila jsem se zeptat, když už jsme leželi vedle sebe v posteli. „Potřeboval jsem být sám,“ odpověděl. Víc neřekl. A já se raději neptala.
Tušila jsem, jak to skončí. Přesto jsem mu věřila. Nechala jsem se ukolébat jeho přítomností, jeho slovy, naším milováním. Ale rozhodně mě nenapadlo, že bude pryč už příští ráno.
Nebrečela jsem, snažila jsem se ovládnout a jen si tiše řekla sama sobě, jako by to říkal on, můj Kristián: „Zavřete oči, odcházím…“ Jenže Patrik se zase vrátil.
Jako na horské dráze
Na tomhle místě musím říct, že po jeho prvním odchodu jsem brečela jako želva a utíkala se svěřit Ivaně. Šlo nejen o to, že beze slova zmizel, ale tím, že měl vypnutý mobil, mě doháněl k tomu, abych po něm začala pátrat. Ivana mi to vymluvila.
„Nedělej to, buď tě chce, nebo nechce, a pokud nechce, k ničemu ho nedonutíš!“ Přesvědčila mě, že ho mám brát jako milou epizodku, že jsem si užila a že nejlepší bude, když na něho zapomenu.
Ano, to jsem chtěla, jenže pak se zjevil, aby mi zase popletl hlavu a, jak už jsem zmínila, ráno byl pryč. A to se stále opakuje.
Někdy je se mnou jen přes noc, někdy se příští večer vrátí a pak i ten další a jsme spolu pár dní, někdy mě vezme i na večeři, a dokonce opět plánuje společné akce.
Jsem ztracená
Dostala jsem se do situace, že jsem jeho hru přijala, přestože mi to nevyhovuje. A pak, když zmizí, čekám zas a znova, že se vrátí – a v koutku duše věřím, že jednoho dne zůstane.
„Ty mě ničíš,“ dovolila jsem si utrousit asi po roce našeho podivného vztahu, když jsem ho znovu pouštěla jednoho večera k sobě do bytu. „A přesto mě u sebe necháš,“ pousmál se a chytil mě do náruče. Měl pravdu. Vždycky ho nechám. Přijmu k sobě.
A on vždycky odejde. Hrajeme spolu nekonečnou hru, ve které nechci přestat. Když se ráno probudím a Patrik je zase pryč, říkám si: „Je to naposledy! Skončím s ním. Nenechám se dál trápit!“ Ale dobře vím, že ho zase přijmu.
Jitka D. (56), Příbram
