Byla jsem pohledná plavovláska, muži mi leželi u nohou. Hezky se mi na to zvykalo. Jenomže léta běží a přijde okamžik, kdy už nevzbuzujete takový zájem jako dřív.

Byla jsem hvězdou všude, kam jsem vkročila. Zářivě blond vlasy, postavička ham ham, jak se zpívá v písničce, nohy zpravidla v minisukni, dlouhé bůhvíkam. Byla jsem zvyklá lámat srdce na potkání, poslouchat obdivné řečičky:

„Teda, to je ale kočka, koukej,“ a vnímat uznalé pohledy. Ve dvaceti jsem si to vychutnávala, muži se kolem mě rojili. Žádný nebyl ten pravý. Ivana jsem si vzala z mladické nerozvážnosti, bylo mi čtyřiadvacet. Za dva roky jsme šli od sebe.

Vladimír byl bohatý, ale tomu jsem později utekla s Liborem. To bylo z lásky. Z mé strany tedy určitě. Jak to vnímal Libor, nevím. Jisté však je, že mě připravil o všechny peníze a zmizel do ciziny.

Nejkrásnější

Tehdy jsem byla v úzkých. Bylo mi už sedmačtyřicet, a když jsem se zeptala zrcadla, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější, neodpovědělo jako obvykle: Přece ty, má paní. Rozpačitě mlčelo. Tehdy jsem to konečně pochopila. Stárnu.

Už si nenajdu chlapa tak lehce jako dřív. Co se mnou bude? Průšvihy se na mě valily ze všech stran. Finanční tíseň narostla do obludných rozměrů.

Musela jsem opustit nájemní byt ve městě a rozjet se do nehostinného pohraničí, kde na mě čekal domeček po babičce ve špatném stavu. No nazdar, holka, ty jsi dopadla, pravila jsem si v duchu. Tohle je prostředí jak z nějaké noční můry.

Ale nehroutím se, neházím flintu do žita. Tři rozvody z vás udělají ženskou tvrdou, jako kámen. Zjistila jsem, že ve vedlejším domku, který na rozdíl od toho mého vypadal obstojně, žije chlap. Probudily se ve mně dřívější instinkty. Ulovím si ho, řekla jsem si. A budu mít pokoj, o všechno se postará.

Takový zapadákov

Hodila jsem se do gala, vlasy do elegantního drdolu, šatičky – a šla se natřásat na zahradu. Najednou koukám, ten chlap sedí na zahradních křesílkách se ženskou. Byla to krásná blondýna, tak nějak jsem vypadala před pětadvaceti lety.

Rezignovala jsem, spolkla hořkou pilulku, strhla šatičky, oblékla tepláky a vydala se na nákup. Cestou na mě volala nějaká paní z protější zahrady, jestli nechci přijít do ženského spolku, který tady založily, a upřímně vítají každou novou členku.

„Je nás málo, je to tady takový zapadákov,“ smála se. Vtom jsem si uvědomila, že jsem vlastně kvůli permanentnímu zájmu o chlapy nikdy neměla kamarádky. Tak teď je konečně mám. Až se divím, kolik legrace se dá se ženami užít. Dnes bych se už bez kamarádek neobešla, daly mému životu nový směr.

Libuše (68), Plzeň