Pokud se studentka zamiluje do profesora, bývá to pomíjivé. To se u mě ale nestalo. Věděla jsem, že bez něj nemohu dál žít.

Celá třída věděla, že jsem zamilovaná do našeho češtináře. Nemělo se to rozkecat, měla jsem držet jazyk za zuby. Ale nechtěla jsem zůstat se svým tajemstvím sama, a tak se to rozkecalo. Holky se potřebují svěřovat, proto jsem se svěřila nejlepší kamarádce.

Slíbila, že to neřekne živé duši. Potom už spolehlivě zafungovala tichá pošta, na jejímž závěru se, podle mého názoru, dostalo moje nejtajnější tajemství i ke školníkovi a kuchařkám v jídelně. Jen jsem se modlila, aby se to nedozvěděl on, to by byla hrůza.

Úžasný profesor

Byl to mladý hezoun s podmanivým, sametovým hlasem. Když recitoval verše, srdce mi to mohlo utrhnout. Visela jsem na profesorovi českého jazyka očima. Rozhodla jsem se, že se nikdy nevdám za žádného jiného.

Byla jsem tak bláznivě a bláhově zamilovaná, že jsem ho stopovala, abych zjistila, kde bydlí. Zabalila jsem se do kabátu a nasadila tátovu úděsnou beranici, abych nebyla k poznání.

Samozřejmě mě doprovázela moje nejlepší kamarádka Kateřina, taky zachumlaná do hadrů, aby byla nenápadná. Modlila jsem se, aby se k mému idolu cestou nepřipojila nějaká ženská. Nebo na něj nečekala u baráku. Ale nikde nikdo.

Neodbytný spolužák

Blížící se maturita nebyl jediný závažný problém, který bylo třeba řešit. Taky se na mě nápadně lepil Vojta, spolužák, který mi nadbíhal od druháku.

Byl to ještě kluk, absolutně mě nezajímal. Vojta se bohužel domníval, že svůj nezájem jen hraji a co nevidět se mu vrhnu kolem krku.

Neustále mě zval na rande

Byl ještě ke všemu poměrně tupý a zahleděný do sebe. „Naučím tě matiku, že odmaturuješ za jedna,“ bloumal kolem mé lavice a nabízel mi nejrůznější výhody. Rovněž jsem se neustále starala, aby mě s Vojtou neviděl češtinář.

Párkrát nás ale viděl, protože Vojta byl neodbytný a kroužil kolem mě jako sršeň. Toho však zaženete, když kolem sebe zuřivě mácháte rukama, zatímco na Vojtu neplatilo nic. Několikrát mě zval na rande na místní fotbalové hřiště. Prý že až odehraje zápas, tak si skočíme na zmrzlinu.

Přípravy na maturitní ples

Něco mi říkalo, ať trpělivě čekám na maturitní ples. Trpělivost přináší růže, slýchávala jsem od babičky. Na druhou stranu je trpělivost nepopsatelně nudná. Přípravy na ples jsem rozhodně nepodceňovala.

Máma mě vzala ke švadleně a nechala mi ušít úchvatné šaty z modrého tylu. Vypadala jsem jako lesní víla. „Vám to ale sluší, slečinko,“ obdivně mumlala švadlena.

„Spoustě mládenců určitě na bále zlomíte srdce. Nějakého mládence jistě máte, viďte?“ Zatvrzele jsem mlčela, ale slovo si vzala máma.

To by byla ideální partie!

„To víte, že má,“ spokojeně švadlenu ubezpečila. „Zajímá se o ni chlapec z jejího ročníku. Tatínek je ředitelem textilní továrny.“ Švadleně vypadly z úst dva špendlíky. „No panečku, to by byla partie!“ vydechla.

Úplně mi zkazily náladu. „Vojtu bych si nevzala, ani kdyby to byl poslední chlap na světě,“ odsekla jsem. „Mládí,“ zasmála se švadlena.

Pátrala jsem, kde je můj češtinář

Na slavnostní nástup si mě samozřejmě jako první zamluvil Vojta. Když jsme spolu ruku v ruce vešli do sálu, všimla jsem si, jak se máma s babičkou přejícně usmívají a ukazují, že mi drží palce.

Vyplázla jsem na ně jazyk. Pořád jsem jenom koukala, kde že je češtinář. Záhy se objevil, odvedl si nás do rohu sálu a dekoroval nás šerpami. Na každého se hezky usmál a řekl: „Blahopřeji.“

Kdyby jenom věděla…

Doufala jsem, že jsem dostatečně krásná. V kadeřnictví jsem před plesem strávila tři hodiny, táta tomu nemohl uvěřit, tvrdil, že u holiče bývá nanejvýš deset minut. „Vy chlapi tomu nerozumíte,“ odbyla ho máma.

„Chce se líbit spolužákovi.“ Kdyby jen věděla, komu se chci ve skutečnosti líbit… Tátu to silně znepokojilo. „Na kluky máš dost času,“ zavrčel. Ráda jsem s ním souhlasila. O kluky jsem doopravdy zájem neměla.

Srdce se mi svíralo

„Kde je ten tvůj kluk?“ zajímal se táta, když jsme si během sóla pro rodiče vzájemně šlapali na nohy. Znovu jsem vysvětlila, že Vojta je mi ukradený. Stále mi nevěřil.

Ale měla jsem jiné starosti. Říkala jsem si, že jestli se pan profesor nevyjádří dnes, nevyjádří se už nikdy, a srdce se mi svíralo divnou úzkostí.

Čas rychle ubíhal

Co si bez něj počnu? Život bude dlouhý a prázdný. Hodiny spěchaly k půlnoci, ručičky obíhaly rychleji než jindy.

Pět minut před půlnocí jsem došla k závěru, že je to marné. Opustila jsem svého tanečníka, byl to stařičký profesor zeměpisu, a zamířila do předsálí.

Do roka a do dne

Koukala jsem do chladné zimní noci plné lamp a hvězd a pomalu se smiřovala s bolestnou prohrou a životem bez lásky, když tu za mnou pronesl povědomý hlas:

„A o půlnoci se Popelčin kočár proměnil zase nazpět v dýni a statní bílí koně v párek malých, šedivých myšek.“ Prudce jsem se otočila a dívala se mu do jiskřících očí. Usmíval se.

Ze sálu byla slyšet hudba. Venku sněžilo. Vzal mě za ruku a tím svým podmanivým hlasem poznamenal: „Dokud jsme profesor a studentka, smíme se na sebe leda tak dívat.“

Hned pak mou ruku pustil. Vydechla jsem okouzleně: „A potom, pane profesore?“ Zasmál se: „To už záleží jenom na nás.“ Když jsem odmaturovala, pozval mě na rande a neuběhl ani rok a vzali jsme se.

Markéta S. (63), Žamberk