Dlouho jsem nemohla pochopit, proč neteře chodí do zvláštní školy. Bála jsem se, že se jedná o nějakou dědičnou dispozici. Vina byla ale jinde.
Sestřiny děti pobývaly často u nás na venkově. Snad proto, že ve městě, kde bydlely se svou matkou a otcem, nebylo tolik přírody. Bývaly často nemocné, pořád nějaké chřipky, angíny a nepříjemné rýmy.
Tak jezdily za mnou do jižních Čech, kde je vzduch čistší a voda léčí. Moje sestra Adéla mi nikdy blízká nebyla. Myslím, že se povedla po tetě Růženě, kterou jsem nikdy nemusela.
Její puberta byla strašná, utíkala z domova a nakonec si našla muže s pochybnou minulostí. Její postoj k výchově dětí mi dělal starosti. Moc se o ně nezajímala, nebyla to zrovna pečující máma. Přitom měla tři krásné děti.
Po nejstarší Markétce se jí narodily další dvě dcery. Holčičky byly uzavřené, tiché a neprůbojné. Sestra na ně často křičela a já měla pocit, že je prostě nemá ráda. Bylo mi z toho smutno. Prostřední Lenička byla stejně stará jako můj syn Matýsek. Ten se na ty sestřiny tři holky jako jedináček vždycky těšil.
Neuměla číst
Doma byl pořád sám a připadalo mu úžasné, že jich je tolik. O rodinné idylce se u nich ale hovořit nedalo. Děsivou roli hrál alkohol. Moje neteře se narodily, jak jsem se dozvěděla, s lehkým mentálním postižením.
Vrtalo mi hlavou, jak mohou mít všechny tři stejnou nemoc. Sblížila jsem se s prostřední Leničkou a zjistila, že ve svých deseti letech neumí číst, počítat, ani se podepsat. Chodila, stejně jako její sestry, do zvláštní školy.
Její city byly ale tak hluboké a upřímné, že zůstaly v mé paměti navždy. Uměla dokonale napodobovat zvuky zvířat a věděla, jaké květiny rostou na jaře a jaké v létě. Její znalosti byly naprosto přirozené, žádné učebnice k nim nebylo potřeba.
Chtěla jsem si neteře vzít k sobě a vychovat je, tehdy to bylo ale nemožné. Sestra se dětí nehodlala vzdát. Jistě i kvůli přídavkům a dalším příspěvkům, které na ně pobírala. Jak šly roky dál, s neteří Lenkou jsme si rozuměly čím dál víc.
Snažila jsem se zjistit původ její nemoci, a proto jsem se obrátila znovu na svou mámu. Hlavou mi vrtalo, jak mohou mít všechny tři holky stejné postižení. Je to snad vrozené?
Jak to mohla udělat?
„Víš, ona tvoje sestra dost pila, když byla těhotná,“ řekla mi maminka konečně. Přišlo mi to hrozně nezodpovědné. Jak to mohla udělat? A hned třikrát za sebou. Měla jsem na sestru neskutečnou zlost a mám ji pořád, i když je už po smrti.
Leničce už je dnes téměř padesát let. Má přítele, práci na částečný úvazek a malý byt, ve kterém hospodaří. Myslím, že je šťastná.
I její sestry jsou samostatné, a přestože jim moje sestra tak ublížila, ony to nakonec zvládly a žijí vesměs normální život! Dodnes ke mně všechny tři jezdí na návštěvu, dala jsem jim víc lásky, než jejich vlastní máma.
Petra(73), Tábor
