Přišla chvíle, kdy jsem si nemohla vybírat, musela jsem brát každou práci. A právě díky tomu jsem se zbavila mnoha svých strachů.

V mládí jsem se měla dobře, nepoznala jsem chudobu. Mí rodiče byli bohatí, a já si pak vzala staršího inženýra, se kterým jsem si také žila na vysoké noze. Usnula jsem ale na vavřínech.

Když mu bylo padesát a mně skoro čtyřicet, našel si mladší. A já? Mně v našem domě nic nepatřilo, o to se můj muž předem postaral. Musela jsem se vystěhovat. Jenže kam?

Mí rodiče už bohužel nežili, aby mi pomohli, zůstala jsem s dětmi na vše sama. Najednou jsem okusila, co to je nemít na jídlo. Zdeněk si nadělal další děti, a těm našim měl problém dát i to málo, co mu určil soud.

Berušky a cvrčci

Byla jsem na dně. Čtyřicet let jsem si žila jako v bavlnce, byla jsem rozmazlená ženská z města. Měla jsem různé alergie a hlavně fobie. Největší byla z brouků a pavouků.

Ze svého mizerného platu jsem nemohla byt ve městě utáhnout, a tak jsme se stěhovali na vesnici a já si hledala brigádu. Tou první byla práce na zahradě.

Známá mé známé mi doporučila jistou zahradnici Marušku, která „dělala“ zahrady. A potřebovala pomocnou ruku. Pro moji duši to ale byla strašná rána. Jakmile jsem se začala vrtat v zemi, vyskakovala na mě zvířata, která mě děsila.

Berušky na mě nalétávaly v rojích, cvrčci vyskakovali z trávy a jednou si na mě počíhal obří zelený koník. Seděly jsme na lavičce a svačily, když Maruška povídá: „Máš koníka na rameni!“

Léčba šokem

Ječela jsem tak, že vylézali lidé z oken. Byla to léčba šokem. Postupně jsem si na tu veškerou „havěť“ zvykla. Odevzdaně jsem se hrabala v zemi a snažila se nemyslet na to, že mě brouci kousnou, nebo rovnou sežerou…

Na podzim moje brigáda na zahradě skončila, a já přemýšlela, co dál. A osud se dál bavil mým utrpením. Zahradnice Maruška na mě myslela, a tak jsme nejprve vyráběly dušičkové věnce a posléze vyrazily na hřbitovy upravovat hroby.

Dostihla mě druhá fobie, strach ze smrti. Nutnost si vydělat mě ale vycepovala. Dnes jsem z finančních potíží venku, a zpětně to období hodnotím jako užitečné. Musela jsem se postavit strachu – dnes už jsem nad věcí.

Marta (60), jižní Morava