Jela jsem s přítelem na návštěvu k jeho pratetě. Radim mě varoval, že je trochu šílená. Prý po nocích vídá v domě psa.

Mám mnoho zážitků, které měly nádech nadpřirozena. O jeden velmi zvláštní se s vámi chci podělit. S přítelem jsme kdysi navštívili jeho tetu z pátého kolene. Když Radimovi zemřel další z mnoha příbuzných, rozhodl se, že dá vztahy ve své rodině do pořádku.

Postupně je chtěl všechny navštívit a zjistit, jak se mají. Všechny návštěvy probíhaly na jedničku. Až na jednu. Poslední, koho jsme měli jet společně navštívit, byla jeho prateta Tereza.

Zamkněte se!

Až do návštěvy o ní Radim pořádně nemluvil. „Víš, ona je teta trochu jiná,“ začal cestou k ní. „Mamka mi říkala, že se za poslední roky hodně změnila. Prý si myslí, že jí po domě běhá pes, který tam kdysi dávno zemřel.

Tak jen abys to brala s nadhledem,“ požádal mě. Já se k tomu nijak nevyjadřovala. Když nás ve dveřích uvítala šedesátiletá žena, přišla mi celkem fajn. Bohatě nás pohostila a zajímala se o naše životy.

Než jsme šli spát, upozornila nás, abychom se zamkli. Mě zajímalo proč. „Běhá tu po nocích veliký černý pes. Tak aby vám neublížil,“ řekla vážně a Radim studem protočil panenky.

Černé psí oči

Usnula jsem jako mávnutím proutku. Vzbudil mě až pocit, že se na mě někdo dívá. Něco mi říkalo, abych neotvírala oči, ale zvědavost zvítězila. Když jsem tak učinila, dívala jsem se do velikých černých očí. Byly psí!

Otočila jsem se na druhý bok a doufala, že je to jen sen. Když jsem se otočila nazpět, oči byly pryč. Slyšela jsem pouze, jak někdo běží po dřevěných schodech. Byl to typický běh psa.

Obraz na zdi

Nedalo mi to a vylezla jsem z postele. Šla jsem za zvukem cvakajících drápků. Když jsem stín dohnala, mohla jsem s určitostí říct, že vidím velikého černého psa. Šel si lehnout do rohu, kde byl šicí stroj.

„Tak ty vážně existuješ,“ shýbla jsem se k němu a snažila se ho pohladit. Pod rukou jsem ale nic necítila. Dotýkala jsem se něčeho, co jsem sice viděla, ale nenahmatala. Pes v první chvíli zavrčel, ale nedala jsem najevo strach.

Nakonec se otočil na záda a ukázal mi břicho. „Vždyť ty nejsi zlý, viď?“ zašeptala jsem. Tehdy jsem si na zdi všimla obrazu. Byl na něm pes. A podle všeho ten, kterého jsem akorát drbala. S klidným srdcem, že teta není blázen, jsem si šla znovu lehnout.

Jeho duše našla klid

Druhý den jsem přivedla na onoho mrtvého psa řeč. „A jak ten pes vlastně zemřel?“ zeptala jsem se tety tiše. „Původní majitel ho tady držel v kotci. Mučil ho hlady, až pošel,“ řekla mi. „Já vám věřím,“ pošeptala jsem jí. Teta měla v očích radost.

Obě jsme moc dobře věděly, že to není přelud. S tetou jsme se pomodlily za jeho duši a společně ho vyprovodily na druhý břeh. Od té doby jsme ho už v domě neviděly.

Bára M. (50), Ostrava