Když mi před lety zemřel tatínek, myslela jsem si, že tím vše skončilo. Ale moje maminka věřila, že ještě přijde. A měla pravdu.

Už jsem slyšela o tom, že se duše zemřelého člověka může vracet zpátky na zem. Jen mě nikdy nenapadlo, že se to stane i mně. Během jednoho večera se ve vitríně rozpůlil tátův hrníček. Vzhledem k tomu, že už dva roky nežil, věřím, že mě přišel pozdravit.

Taťka byl sice přísný, ale milující člověk. Měl rád, když měly věci řád a vše šlapalo jako hodinky. Mě i bratra vychovával tak, aby z nás byli slušní lidé. A to se mu myslím podařilo.

Když nám jednoho dne volal jeho kolega, že táta dostal infarkt a leží v nemocnici, dostala jsem o něj strach. Říkala jsem si ale, že někdo tak silný jako táta to určitě zvládne. Jenže nezvládl.

Přidaly se další komplikace a táta po třech dnech v nemocnici zemřel. Všechny nás to zdrtilo. Přišlo to tak rychle a nečekaně. Až na pohřbu mi došlo, že je vážně konec. Maminka se po pohřbu často ptala, kdy se na nás táta přijde podívat.

Jako jediná věřila, že se duše vracejí ke svým milým. Nechtěla jsem ji ranit, a tak jsem naoko dělala, že tomu věřím také. V hloubi duše jsem však věděla, že otcovou smrtí to skončilo. Mamka zůstala bydlet v jejich bytě. Ze začátku nestála o návštěvy.

Prosila o prostor, aby se s tím vypořádala po svém. Scházeli jsme se s ní dál, ale vždy mimo byt. Trvalo to dva roky. Jednoho dne řekla: „Už asi vážně nepřijde. Můžete za mnou zase jezdit.“

U vitríny jsem spatřila stín

Při první příležitosti jsem u ní chtěla přespat. Udělala jsem nám večeři a společně jsme na tátu vzpomínaly. Mamka si šla v deset hodin lehnout a já zůstala ještě u televize. Během toho se ve vitríně naproti ozvala rána, jako když se tříští sklo.

Podívala jsem se do vitríny. V jejím odlesku jsem na malý okamžik spatřila postavu. Pouze se mihla kolem. Vstala jsem, že se do vitríny podívám. Byly v ní vyskládané keramické a porcelánové „cetky“. A mezi nimi i otcův oblíbený hrníček na čaj.

Maminka ho podle všeho uložila mezi starožitnosti. Když jsem ho chtěla vzít do ruky, byl vejpůl. Napadlo mě, že to byla ta rána, kterou jsem slyšela. Řez byl čistý a přesný. Nechápala jsem, jak je to možné.

Jak se porcelán sám od sebe rozbije, aniž by tomu pomohla lidská ruka. Táta, proběhlo mi hned hlavou. On byl ta postava! S hrníčkem v ruce jsem usedla zpět do křesla, zavřela oči a vzpomínala na něj se slzami v očích.

Vzpomínky

Usnula jsem a probudila se až k ránu. Hrníček byl však zase celý! Měla jsem v plánu, že to řeknu mamince. Určitě by byla ráda, že její víra v posmrtný život nebyla marná. Jenže už jsem neměla žádný důkaz. Ale moje přesvědčení se toho dne změnilo.

Irena Č. (58), Břeclav