Byla jsem uprostřed rybníka, když mě chytla do nohou křeč. Myslela jsem si, že to bude můj konec. Pak se ale stalo něco neuvěřitelného.

Teprve až v druhé polovině života jsem zjistila, že každý má svého anděla strážného, který ho ochraňuje a pomáhá mu ve chvílích nebezpečí. Ve chvíli, kdy jsem měla namále, jsem poznala dobré síly, které mě ochraňují.

Stal se zázrak

Myslela jsem si, že je to moje poslední minuta. Už jsem to skoro vzdávala, když se najednou stala nečekaná věc. Můj strážný anděl se objevil a zachránil mě. A nestalo se to pouze jednou. Poté, co jsem málem přišla o život, totiž přišla další nebezpečná chvíle. Můj anděl strážný měl se mnou hodně práce.

Na průšvihy jsem měla talent

Co se týkalo nějakých životních malérů, nemohla jsem si nikdy na nic stěžovat. Jednou jsme se daly s kamarádkou do řeči o tom, zda existují strážní andělé. Já jsem jí řekla, že pokud ano, tak ten můj mě chrání opravdu dobře, protože mi nikdy nic nehrozilo. Pak se krátce před padesátkou stalo něco, co mě v mém mínění jenom utvrdilo.

Příroda byla mým útočištěm

Máme rodinný domek na kraji města, což byla výhoda, protože jsem vždy měla blízko do přírody, kterou jsem odmalička milovala. Ráda jsem se potulovala lesem, sbírala houby, také jsem ráda jezdila na kole. Někdy s manželem, jindy sama. Toho dne, kdy mi šlo o život, jsem vyrazila bez svého životního partnera.

Výlet k rybníku

Byl hezký letní den a já jsem se vydala poměrně daleko, k jednomu svému oblíbenému rybníku. Ten se nacházel trochu stranou od lidské civilizace, takže tam často skoro nikdo nebyl. A to mi vyhovovalo.

Voda mě zlákala

Měla jsem tam klid, ticho a čas na přemýšlení. Protože jsem se nebála studené vody, vlezla jsem do ní i tentokrát, když předtím několik dnů slunce moc nesvítilo.

Přecenila jsem svoje síly

Zrovna začalo jemně poprchávat, takže kolem rybníka skutečně nikdo nebyl. Voda mi připadala celkem svěží, i když jsem se po chvíli trochu chvěla zimou. Jen tak vylézt ven jsem se ale nechystala. Rozhodla jsem se, že přeplavu na druhou stranu a zpátky.

Když jsem byla zhruba v polovině cesty, pocítila jsem, jak mě do obou nohou chytá křeč. Nepanikařila jsem a snažila se pohybovat alespoň rukama. Ta křeč mi ale postupně stoupala do celého těla!

Celé tělo jsem měla ochromené

Uvědomila jsem si, jak daleko jsem od břehu, a v tu chvíli jsem začala mít opravdový strach. Moje volání o pomoc by asi nikdo neslyšel, kolem bylo skutečně liduprázdno. I tak jsem to ale zkusila. Nikdo mě ale samozřejmě neslyšel.

Měla jsem celé tělo jako ochromené. Nemohla jsem se skoro vůbec hýbat. Ke všemu jsem si lokla vody a začala jsem se topit. Rychle jsem ztrácela naději, že z této situace vyváznu živá.

Zlaté světlo

Najednou jsem vnímala, jak se kolem mě rozzářilo nějaké zlaté světlo. Jemný chlapecký hlas mě vzápětí oslovil a prosil mě, abych se nevzdávala a bojovala dál, že za chvíli bude všechno v pořádku.

Sebrala jsem tedy všechnu svoji zbývající vůli a skutečně se mi podařilo tělo rozpohybovat. Nejprve nohy a pak i ruce.

Vyčerpaná, ale živá

Za několik minut jsem se pomalými tempy dostala až do míst, kde už jsem konečně nohama dosáhla na dno. Ten pocit úlevy ani nedokážu popsat. Na travnatý břeh jsem pak ulehla zcela vyčerpaná, ale šťastná, že jsem z té situace vyvázla živá.

Asi čtvrt hodiny jsem se z toho dramatického boje o život vzpamatovávala. Cítila jsem se zcela na pokraji sil a vůbec jsem nevěděla, jak se na kole dostanu zpátky domů. Na obloze se najednou objevily bouřkové mraky, vypadalo to na opravdové boží dopuštění.

Nebyla jsem schopná šlapat do pedálů, a tak jsem kolo vedla. V polovině cesty se spustila průtrž mračen. Utíkala jsem se schovat na kraj malého lesa. A najednou se kolem mě opět objevila ta zlatá záře.

Tentýž hlas jako předtím mi řekl, ať se vrátím na silnici, protože mi hrozí nebezpečí. Uposlechla jsem, i když jsem byla promoklá až na kost. Vzápětí jsem spatřila, jak do stromu, pod kterým jsem hledala útočiště, uhodil blesk.

Každý máme svého ochránce

Uvědomila jsem si, že jsem během jednoho dne už podruhé mohla být mrtvá. A bylo mi jasné, že ten hlas patřil mému strážnému andělovi. Domů jsem se dostala až k večeru. Byla jsem úplně vysílená a promoklá. Odnesla jsem to lehčí chřipkou, ale přežila jsem.

Od toho letního odpoledne, kdy se mnou měl můj anděl strážný tolik práce, ovšem nepochybuji o tom, že nade mnou skutečně bdí, a jsem mu za to moc vděčná. Od té doby jsem přesvědčená o tom, že každý z nás má svého ochránce, a nikdo mi to nevymluví.

Irena L. (60), jižní Čechy