Utekl dva dny před svatbou. Žila jsem v domnění, že už ho nikdy neuvidím. Když se po letech objevil u mých dveří, nedokázala jsem ho odehnat.

Na den, kdy jsem se s Evženem poprvé setkala, nikdy nezapomenu. Jeli jsme stejným vlakem do Prahy, posadil se proti mně, chvíli koukal z okna, a pak jsem ucítila na sobě ten jeho zvědavý pohled. Zvedla jsem hlavu od knihy, a chtěla mu vynadat.

Jenže jak jsem se podívala do těch jeho očí, uvázla mi slova v hrdle. V Praze mě doprovodil na tramvaj a pak zmizel. Musela jsem na něj myslet víc než na zkoušku, která mě čekala. Když jsem ji slavnostně udělala za tři, vyrazila jsem domů.

Velkolepá svatba

Na nádraží mi někdo šeptl do ucha: „Tak za kolik?“ otočila jsem se, a byl to on. Ptal se mě, jakou známku jsem ze zkoušky dostala. Tím dnem začal náš vztah. Když jsme oba dokončili vysokou školu, řekli jsme si, že se vezmeme. Tolik jsem se na ten den těšila.

Do svatby zbývaly dva dny. Měla se konat na nedalekém zámku, hostina byla domluvená na statku a hostů jsme měli přes sto. Šaty jsem si vypůjčila opravdu nádherné. Budu jako princezna! Můj otec byl romantik, tak nám objednal kočár tažený koňmi. Cítila jsem se tak šťastná!

Evžen zmizel

Ráno jsem s pocitem největší blaženosti rozlepila oči a chtěla se přitulit k Evženovi. On ale vedle mě nebyl. Místo něj na polštáři ležel dopis. Rozevřela jsem list a četla. Ta slova se mi vypálila do mozku jako rozžhavené uhlíky.

,,Nemůžu si tě vzít, necítím se na to, jsem hrozný zbabělec, že jsem ti to nedokázal říct! Chci cestovat, užívat si života, budovat kariéru, něco dokázat a hlavně poznat ještě další ženy. Nevím, jestli jsi ta pravá!“ Byl to pro mě šok.

Hystericky jsem řvala a pak volala nejlepší kamarádce. Okamžitě přijela a hrozně mi pomohla. Veškeré přípravy na svatbu okamžitě zastavila, zavolala všem hostům, ať nejezdí, řekla, že jsem nemocná a nový termín svatby zatím nemáme. Brečela jsem a brečela.

Můj táta zuřil, máma plakala. Evžen zmizel, rodičům nechal vzkaz, že odjel za prací do ciziny. Za rok jsem si vzala Jiřího, nebyla to taková láska, ale spíše přátelství. Narodily se nám dvě děti. A roky letěly. Najednou jsem v šedesáti byla vdova.

Děti už vyletěly z hnízda a já zůstala sama. Když se jednoho dne u mých dveří rozdrnčel zvonek, netušila jsem, jaké překvapení mě čeká. Došoupala jsem se ke dveřím a otevřela. Na chodbě stál Evžen! I po těch letech jsem ho bezpečně poznala. A i po těch letech jsem ucítila obrovský vztek.

Omlouval se

Chtěla jsem dveře přibouchnout, ale strčil do škvíry nohu. „Nevyháněj mě, prosím, přišel jsem se omluvit,“ řekl a objal mě. Pevně mě držel a hrozně se omlouval. Říkal, že na mě celé ty roky myslel. Nakonec jsme brečeli oba.

Nejúžasnější na všem bylo, že se tohle událo přesně na Valentýna. Ještě ten večer jsme spolu vyrazili na večeři a on mi koupil velkou kytku. Svatba se nakonec konala, ovšem už ne tak velkolepá. Vzali jsme se jen v přítomnosti dvou svědků.

Lenka (73), Znojmo