S muži už mám bohaté zkušenosti. Po rozpadu druhého manželství jsem si slíbila, že už žádného partnera nechci. Jenže ani děti mi to neudělaly snadné.
Poprvé jsem se vdávala velmi brzy, bylo mi teprve osmnáct. Za Ondřeje. O rok dřív jsem otěhotněla a moje hluboce věřící maminka by se hanbou propadla, kdyby její dcera zůstala svobodná.
Upřímně řečeno, nebyla nadšená ani z toho, že jsem čekala dítě ještě jako nezletilá. Je mi jasné, že si představovala, že si panenství nechám až na svatební noc.
Jenže já už patřila k jiné generaci. Jedno jsme ale s maminkou měly společné, věřila jsem, že první manželství bude jediné a vydrží celý život.
Mýlila jsem se
Narodila se nám Karolínka. Rodiče nám finančně pomáhali s bydlením, protože chtěli, abychom dokončili studium. Nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to. Ondra vystudoval vysokou školu, já jsem kvůli mateřské dodělala alespoň střední.
Nijak jsem tím netrpěla, i když jsem původně měla jiné sny. Vždy jsem však byla pracovitá, a tak jsem se brzy našla i v práci. Ondřej byl tak trochu z jiného těsta. Měl rád své jisté, takže jemu nevadil ten stereotyp pracovní a koneckonců i soukromý.
Vždy jsem si myslela, že se vdám za muže, ke kterému budu vzhlížet, a že mne bude posouvat dál. Ve skutečnosti jsem to ale byla já, kdo to naše manželství táhl někam dál. Pořídili jsme si ještě jedno dítě. Tentokrát to byl syn Ondra.
Myslela jsem si, že to náš vztah zachrání. Bylo to jen zalepování něčeho, co nemělo šanci držet pohromadě. Tehdy jsem pochopila citát o tom, že vztah nelze spojit dítětem.
Naštěstí jsme se ale s Ondřejem dokázali dohodnout na péči o děti. Šli jsme dál. Každý svou cestou. On potkal Světlanu, kterou si vzal. Já Lukáše, se kterým mám syna.
Zase to bylo špatně
S Lukášem jsme se seznámili na školení. Začali jsme spolu žít, za půl roku jsem otěhotněla. Svatbu jsme odkládali, protože nejdřív bych se nevešla do šatů, pak zase vadilo, že Lukáš, tedy můj nejmladší syn, byl moc malý.
Nakonec jsme se vzali, když byly Lukášovi tři roky. Opět jsem ale cítila, že je to nutnost, ne láska do konce života. Ale když bylo to dítě…
Ach, ta sedmička
S Lukášem starším jsme se rozešli po kritických sedmi letech. Mně tehdy bylo čerstvých čtyřicet a zařekla jsem se, že po takových zkušenostech už chlapa ve svém životě nechci. Měla jsem vlastní bydlení, tři děti, muže jsem v podstatě nepotřebovala.
Už mne nenapadlo, že něco jako láska by mi mohlo chybět. A skutečně nechybělo. Cítila jsem svobodu, měla jsem kamarádky, které nadávaly na chlapy, a já byl ráda, že to nemusím řešit. Pak byly ale i jiné kamarádky.
Spokojené se svými partnery, často zažívaly právě nové vztahy. I to jsem zažila, tehdy s Lukášem. Věděla jsem, jak je to pomíjivé. Stejně vám ale začne chybět to objetí. Pak se objevil Michal. Rok a půl po mém rozvodu.
Díky mé pestré práci jsem potkávala stále nové lidi a on byl jedním z nich. Byl o devět let mladší. Vždy jsem měla partnery starší, tohle by tak nepřicházelo v úvahu.
Jenže Michal byl velmi milý, cítila jsem se s ním v pohodě, zapomněla jsem na všechny starosti.
Odolávala jsem mu dlouho
Bylo jasné, že se mi dvoří, ale nijak násilně, aby na mne netlačil. Já jsem si ale dlouho nemohla představit, že bych si s ním něco začala. Scházeli jsme se, jezdili jsme na výlety, pořád jsem to brala jako kamarádství.
Ani mne nenapadlo, že takhle nevypadá jen pouhé přátelství. Co vám budu povídat, trvalo to pár týdnů, ale nakonec jsem Michalovi podlehla. Bylo mi skoro 43 let, jemu 34 let. Já měla tři děti a za sebou dva rozvody. On byl bezdětný, stále svobodný. Začali jsme novou etapu života a měli jsme oba pocit, že nás to nejlepší čeká.
Chtěl si mne prostě vzít
Po dvou letech vztahu mne Michal požádal o ruku. Od začátku jsem si říkala, že se už nikdy nevdám. Měla jsem špatné zkušenosti, děti jsem už nechtěla. Nebyl tak důvod, ačkoli jsem to nikdy nevyslovila nahlas. Zato jsem řekla něco, co zcela změnilo náš život.
Co způsobí jedno „ne“?
Tu romantiku známe všichni. Muž poklekne, požádá o ruku a žena řekne „ano“. Slyšeli jste o někom, kdo vyřkl nebo vyslyšel „ne“? Jistě se to stává, jenže tím se nikdo nechlubí. Takže se nemůžete připravit na to, co může přijít.
Z milého muže a parťáka se snadno stane někdo jiný. Snad se Michal cítil ponížený? Nevím. Neřekla jsem, že ho nemiluji. On mi ale začal vyčítat, že se mnou ztratil čas. Hned jsme se nerozešli.
Děti začaly zlobit
Bohužel mé děti začaly dělat také potíže. Drogy, záškoláctví, pití. Nebudu více specifikovat, ať se v tom nepoznají. Michal mi vyčítal, že nezvládnu ani je. Ponižoval mne, že už mohl mít ženu, která mu dá dítě, které by jistě vychovala lépe.
Nechápu, jak se mohl tak změnit, v tyrana. Když na mne vztáhl ruku, řekla jsem si, že to musím ukončit. Zůstala jsem sama. Bez lásky, děti mi nebyly oporou, samy řešily své problémy. Dnes se sice občas navštívíme, ale nejsme ta klasická milující rodina.
Někdy mám pocit, jako bychom byli cizí lidé. Jako bych přitáhla v jeden okamžik vše špatné a vím, že to už nejde spravit. Bohužel to tak je.
Jana P., 65 let, Vsetín