Proč zrovna já? Nebyla jsem snad tak ošklivá, abych nenašla muže. Bohužel, když přišel ten pravý, osud mi ho brzy zase vzal.

Vždy ve mně bylo něco jinak. Přitahovala jsem pozornost, aniž bych o to usilovala. Bohužel i tu negativní. Když jsem byla mladá, mužům jsem se líbila, to jsem vnímala. Jenže tehdy jsem s tím asi neuměla tak pracovat. Měla jsem pocit, že mám čas.

Lidé se mi smáli

Hlavně ženy mne neměly v oblibě. Nechci, aby to vyznělo nafoukaně, ale možná to bylo tím, že jsem se líbila chlapům. Stačilo však, aby se mi vysmály, že jsem měla jiné tričko. Moderní, čímž jsem vyčnívala z průměru.

A to ve mne na druhé straně vyvolávalo pochybnosti. Někdy mi zájem mužů dělal radost, jindy jsem pochybovala. Proč o tom ale píšu? Protože jsem se dlouho rozhoupávala s vážným vztahem. V podstatě do 35 let jsem žádný neměla. Románky na pár měsíců. Pak jsem vycouvala.

Bylo pozdě

Nápadníci ubývali a mně začalo být teskno, že už není takový zájem. Nemohla jsem narazit na nikoho solidního, čímž jsem upadla do depresí, že už mne nic nečeká. Dokonce jsem se ocitla na psychiatrii s depresemi. A nemocnou ženskou už vůbec nikdo nechtěl.

Pak jsem potkala Radka. Skvěle jsme si spolu sedli a já byla jako smyslů zbavená, že jsem s ním hned chtěla dítě. Nepovedlo se, pětkrát jsem potratila. On byl ale tak skvělý, že se mnou chtěl být i nadále.

Měli jsme báječný život, mnozí nám říkali, že jsme pro ně ztělesněním velké lásky. Byli jsme stále jako na začátku vztahu.

Pořád jsme se objímali, mohli jsme se na sebe spolehnout. Abych ale nebyla jen plná optimismu, samozřejmě se našli tací, kteří v náš vztah nevěřili. Paradoxně to byla i blízká rodina.

Každým rokem, když jsme se setkávali na rodinné oslavě babičky, jeden bratranec tvrdil, že nám to nevydrží. Spíš myslel, že mne Radek opustí, jednou to i řekl, že všichni ode mě utečou. Radek neutekl, ale…

Vzal mi ho osud

Stále to mám před očima. Ráno se loučíme polibkem a slibem, že večer zajdeme do naší oblíbené hospůdky. Už k tomu nedošlo, a já do ní od té doby nevkročila, ačkoli tam stále stojí. Dokonce jsem odpískala i srazy kamarádek, které se chtěly sejít právě tam.

Radek měl autonehodu, při které zemřel. Byli jsme jako dvě hrdličky, a najednou se to všechno sesypalo. Prodala jsem i byt, kde jsme bydleli, ty vzpomínky byly tak moc bolestivé. Zbyl mi jen pes, kterého jsme našli na silnici, patrně vyhozeného.

Už ani Beník není. Zemřel šest let po Radkově skonu. V ten samý den. Jako kdyby se mi ta rána otevřela. Je to už 20 let a já stále občas pláču. Nikdo jiný se už neobjevil.

Vilma K. (68), Ostrava