Do schránky mi chodily zamilované básně. Myslela jsem si, že si někdo dělá legraci. Pak jsem ale zažila strašidelnou chvilku.

Dostala jsem novou práci jako hospodářka na střední škole. Mám ráda školní prostředí a moc jsem se těšila na novou výzvu. Ráda se také potkávám s novými lidmi a buduji nové vztahy. Čím komplikovanější, tím lepší, jsem už taková.

Hloupý vtípek?

Učitelský sbor byl vesměs příjemný, až na pár ženských, které na mě žárlily. Rozhodla jsem se získat jejich přízeň. Byl to běh na dlouhou trať, ale umím být milá i pozorná a využít dobrého momentu. Postupně jsem si získala všechny „drbny“, až na jednu.

Tou dobou se mi začaly ve školní schránce objevovat zamilované dopisy. Básně, vylisované květiny nebo malé pozornosti. Nikdo se nepodepsal. Za normálních okolností bych to brala jako kompliment.

Myslela jsem si ale, že dotyčná učitelka zkouší moji odolnost a dělá si ze mě legraci. Všichni věděli, že je zamilovaná do tělocvikáře a ten se za mnou chodil neustále vybavovat. Nic mezi námi nebylo, ale ta žena se mi jistě chtěla pomstít. O pozornostech tajného ctitele jsem nikomu neřekla.

Sama v budově

Jednou jsem zůstala dlouho po třídních schůzkách a přísahala bych, že jsem v budově sama. Balila jsem si věci k odchodu, když jsem si všimla, že je v mojí schránce čokoláda.

Ještě před pěti minutami tam nebylo nic, vyndávala jsem z ní poslední pracovní lejstra. Někdo musel před okamžikem čokoládu donést. Tu zpropadenou kolegyni jsem ale viděla odjíždět autem, ve škole rozhodně nebyla.

Začala jsem se bát, že mě pronásleduje nějaký podivín. Došlo mi, že byla chyba o těch dopisech nikomu neříct. Kdyby se mi cokoliv stalo, nejsou žádné důkazy. Na chodbě bylo ticho a pak zhasla světla.

Dala jsem se na útěk, slyšela jsem jen svoje podpatky a pak také hudbu. Linula se z tělocvičny. Po zádech mi běhal mráz a nebyla jsem schopná se uklidnit ani doma v posteli.

Společné tajemství

Druhý den jsem se svěřila té učitelce, která mě celou dobu štvala. Byla jediná „po ruce“. Tvářila se zúčastněně a svěřila mi zvláštní věc. „Tohle se mi dělo, když jsem nastoupila.

Pak mi školník prozradil tajemství, o kterém se tu příliš nemluví. Byl tu kdysi učitel, který měl těžkou nemoc, a když boj prohrával, oběsil se ve školní tělocvičně.

Říká se, že byl platonicky zamilovaný do ředitelky a nikdo neví, jestli to nebyl ve skutečnosti hlavní důvod jeho počinu.“ Byla jsem hrůzou bez sebe, když jsem si uvědomila, že by mohl ve škole strašit jeho duch.

„Nikomu jsem o tom neřekla, nevěřili by mi,“ řekla ještě moje kolegyně a mně došlo, že je asi jediná, kdo by mohl věřit mně. Od té doby nás pojilo zvláštní pouto a staly se z nás přítelkyně.

Jana V. (60), Liberec