Těšila jsem se na odpolední toulání lesem. Náhle se ale setmělo a já ztratila orientační smysl. Pak jsem v dálce spatřila bílé světlo…

Před pár lety jsem si udělala výlet do hor. Mám ráda přírodu a turistiku a tentokrát jsem si pro své výlety vybrala Šumavu.

Život mi visel na vlásku

Jenže jsem v tamějším lese zabloudila a záhy jsem se ocitla ve smrtelném nebezpečí. Pak jsem naštěstí v dálce spatřila světlo a myslela jsem si, že pro mě bude záchranou.

Domnívala jsem se, že se jedná o nějakého muže s baterkou, který mi pomůže dostat se z lesa ven. Narazila jsem však na něco ještě nebezpečnějšího a děsivějšího, co mě málem připravilo o život.

Na tu hrůzu nikdy nezapomenu

Na pohádkové bytosti jsem věřila maximálně tak v raném školním věku. Kdyby mi někdo v dospělosti tvrdil, že se setkal například s vodníkem, vysmála bych se mu.

Krátce po padesátce se mi ale stala děsivá příhoda, na kterou nikdy nezapomenu. Přesvědčila mě o tom, že skutečně existují jevy a bytosti, vymykající se běžným životním zkušenostem.

Kamarádka na výlet nemohla

Mezi mé největší koníčky patřila vždy turistika. Byla jsem i členkou jednoho oddílu, ale ráda jsem do přírody vyrážela také sama. Toho letního dne jsem se měla jít původně toulat šumavskými lesy s kamarádkou, ta však na poslední chvíli túru odřekla. Neodradilo mě to a užívala jsem si krásnou přírodu i bez ní.

Náhle jsem nevěděla, kudy jít

Během svého chození po lese jsem úplně zapomněla na čas. Teprve když se začalo kolem mě stmívat – což v hustém lese bylo dříve než mimo něj – uvědomila jsem si, kolik je vlastně hodin.

Nebrala jsem to jako problém, věřila jsem, že na kraj lesa, kde jsem měla zaparkované auto, dojdu bez problémů. Bohužel jsem ale vzápětí zjistila, že můj orientační smysl se někam vytratil.

S tím, jak padala tma, jsem začala propadat také panice a strachu. Zrychlila jsem krok ve směru, kde jsem tušila východ z hustého lesa. Jenže můj odhad byl špatný. Po dvaceti minutách jsem si musela přiznat, že jsem zabloudila.

V dálce se objevilo bílé světlo

Na večerní pobyt v lese jsem nebyla vybavená, neměla jsem s sebou baterku. Stromy byly opravdu hodně blízko sebe, takže místy panovala skutečně velká tma.

V životě jsem většinou měla pro strach uděláno, jenže v takhle bezvýchodné situaci jsem se ještě nikdy neocitla. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že budu muset v lese strávit noc. Moc příjemná představa to rozhodně nebyla. Pak jsem ale náhle spatřila v dálce před sebou bílé světlo.

Následovala jsem ho dál

Srdce se mi rozbušilo radostí. Už jsem tu nebyla sama. Konečně se dostanu z toho zakletého lesa ven. Nahlas jsem na neznámého člověka zavolala, aby věděl, že jsem tady. Pohybující se světlo se skutečně zastavilo a já jsem se vydala jeho směrem.

Nějakou dobu stálo na místě, pak se však dalo znovu do pohybu směrem ode mě. Znovu jsem na sebe upozornila hlasitým voláním. Světlo opět chvíli stálo a já za ním potmě klopýtala, a to doslova.

Moje jediná naděje

Věděla jsem, že jsem dávno sešla z cesty. Občas jsem zakopávala a dvakrát jsem i upadla, brala jsem však neznámého člověka jako jedinou naději, jak se ze své zapeklité situace dostat.

Vůbec jsem nepomyslela na to, že by mi mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Bylo mi sice divné, proč můj zachránce neodpovídá, ale upnula jsem se na to, abych neztratila světlo z dohledu.

Začala jsem se propadat do bažiny

Říkala jsem si, že o mně třeba ani neví. I v takovém případě by stačilo, abych tu záři před sebou následovala. Jak jsem byla soustředěná na světlo, tak jsem až poměrně pozdě zjistila, že se mi najednou boří půda pod nohama.

Ocitla jsem se na kraji bažiny a začala se do ní propadat. Ještě jednou jsem zakřičela směrem k tajemnému světlu. Pak jsem se s námahou pokoušela dostat z bažiny ven. Naštěstí se mi to podařilo.

Obrys dívčí postavy

Ve chvíli, kdy jsem pod sebou měla zase pevnou půdu, světlo se vydalo směrem ke mně. Odvaha mě už opustila a zmizela docela, jakmile jsem spatřila, že se za tou září skrývá rozmazaný obrys nějaké dívčí postavy.

Zůstala jsem nehybně stát s pusou otevřenou dokořán. Vybavila jsem si všechny příběhy o bludičkách, které jsem četla. Rozum se tomu zdráhal uvěřit, avšak musela jsem si připustit, že se mě do té bažiny pokusilo zavést právě nějaké takové stvoření.

Byla to skutečně bludička?

Když jsem se z toho šoku vzpamatovala, dala jsem se co nejrychleji na ústup. Z lesa jsem po dlouhém bloudění nakonec vyšla sama až po půlnoci a dost daleko od auta.

Domů jsem se dostala naštěstí v pořádku. Noční zážitek se zákeřnou nadpřirozenou bytostí mi však nikdy z paměti nevymizí!

Kateřina S. (56), Mariánské Lázně