Domů     Sestřičko, neodcházej, prosím!
Sestřičko, neodcházej, prosím!
5 minut čtení

Nedávno diagnostikovali mé milované sestře Marii rakovinu, a i když lékaři dělají, co mohou, vím, že čas, který nám zbývá, se už bohužel krátí.

Když sedím u její postele v nemocnici, vracejí se mi vzpomínky na všechno, co jsme spolu prožily. V těch chvílích mi tečou po tvářích slzy jako hrachy, i když vím, že bych teď měla být ta silná sestra…

Byla jsem ta důležitá

Marie je o pět let mladší než já. Narodila se v roce 1958, v těch těžkých poválečných letech, kdy jsme bydleli v malém hospodářství s rodiči a prarodiči. Já jsem byla ta starší, ta, která už měla být zodpovědná, a také jsem si důležitá připadala.

Starala jsem se o mladší sestřičku, když maminka musela pracovat na poli. Pamatuji si, jak jsme jako děti běhaly po loukách, sbíraly kytičky a hrály si s panenkami z hadříků, které nám vyráběla babička.

Ta nám také vyprávěla příběhy ze svého mládí a znala nepřeberné množství pohádek. Její slova jsme doslova hltaly. Babička vařila, drala peří nebo šila a my s Marií byly ty nejšťastnější holčičky.

Nebyla to lehká doba, ale my si nemohly vlastně na nic stěžovat. K tomu Marie měla vždycky ten nejkrásnější úsměv, takový ten, co rozzáří celou místnost. Trochu jsem jí ho záviděla, ale jenom trochu.

Ona zase vždy obdivovala mé dlouhé bohaté vlasy. Byly jsme nerozlučná dvojka i přes ten věkový rozdíl. Ona byla vždy taková malá rozumbrada. A já byla její jistota.

V dobrém i ve zlém

Když přišly bouřky, schovávala se mi do náruče a já jí vyprávěla pohádky o princeznách a dracích, co jsem znala od naší babičky, abych ji uklidnila. Do rána jsme pak spolu spaly pod jednou peřinou.

Šlo to i bez auta

Do školy jsme spolu chodily tři kilometry do vedlejší vesnice. Tehdy rodiče své děti nevodili všude za ručičku, jak je tomu dnes. My byly samostatné a šikovné, zvládaly jsme všechno samy, dovedly jsme si poradit. Hlavně že jsme byly vždycky spolu.

Učitelé nás měli rádi, protože jsme byly obě pilné a nadšené studentky. Po návratu domů jsme musely pomáhat v našem malém hospodářství. Nosily jsme vodu ze studny na zalévání, krmily slepice nebo vybíraly brambory. Práce tam bylo až nad hlavu.

V létě jsme měly více času, a to jsme trávily celé dny u řeky, kde jsme se koupaly a blbly s kamarády. Také jsme snily o velkém světě. Marie se chtěla stát učitelkou, já jsem chtěla být zdravotní sestrou. Život s námi měl jiné plány. Ani jedné se sen nevyplnil.

Slíbily jsme si věrnost

V šedesátých letech přišel zlom, srpen 1968. Když vtrhly do republiky tanky, schovávaly jsme se ve sklepě s celou rodinou. Držely jsme se za ruce a plakaly strachy. Tehdy jsme si slíbily, že budeme vždycky spolu, ať se děje cokoli.

Po normalizaci jsme obě nastoupily do továrny. Já jako šička, ona do administrativy. Bydlely jsme blízko sebe, tak jsme se denně navštěvovaly. Když se mi narodily děti, teta Marie pro ně byla jako druhá maminka.

Hýčkala je, pekla jim buchty a vyprávěla příběhy, co jsme znaly z našeho mládí. „Jaká byla naše maminka jako malá?“ ptali se jí malí zvědavci a Marie jim se smíchem vyprávěla naše rošťárny.

Když se pak vdala Marie, situace se opakovala, jen opačně. Naše rodiny trávily hodně času pospolu a děti si i přes věkový rozdíl skvěle rozuměly. Každý víkend jsme vyráželi do přírody nebo na jednu trampskou chatu.

Dětem jsme nachystaly bojovky a my dospělí se těšili, jak si večer při táboráku dáme buřty, pivo a trochu si zazpíváme. Manžel Marie hrál skvěle na kytaru a můj muž zase na banjo.

Soudržná rodina

Byly to nádherné večery plné veselí a pospolitosti. Postupně jsme vystrojily několik svateb a přivítaly na svět vnoučata. Život to byl krásný, ale stejně jsme nakonec obě zůstaly samy. Marie se rozvedla a já jsem ovdověla.

Děti už mají své životy, ale my s Marií měly vždy jedna druhou. Jezdily jsme spolu na dovolené, chodily do divadel, do kina i na různé přednášky, aby nám nezměkl mozek.

Marie často zpívala lidové písničky a já se vděčně smála jejím vtipům, kterých si pamatovala neuvěřitelné množství. Posledních deset let jsme trávily Vánoce spolu, pekly cukroví, zdobily stromek a vyprávěly si o starých časech.

A pak ta zpráva

Ten den, kdy mi zavolala, jak vážně je nemocná, skoro se mi zastavilo srdce. Ne, Marie, ne! To nemůže být pravda. Teď, když leží v nemocnici, slabá a unavená, držím ji za ruku a říkám jí, jak ji miluji.

Vzpomínáme na všechny ty krásné chvíle, na dětství plné her, na mládí plné nadějí, na stáří plné lásky. Marie mi říká: „Ty jsi moje nejlepší kamarádka.“ A já pláču, protože vím, že brzy odejde.

Samozřejmě že ve skrytu duše doufám, že se stane zázrak, ale moje sestřička, myslím, už ztratila sílu bojovat. Na druhou stranu chápu, že když člověka sužují bolesti, na životě přestane lpět.

Jen my dvě

Co si tu teď bez ní, já sama, počnu? Vždyť já jsem starší. Já jsem ta, co měla odejít dřív. Nechci na to ani myslet. „Marie, viď, že mě tu nenecháš samotnou,“ škemrám v duchu. Pak se zahledím na její obličej, který najednou vypadá tak pokojně. Ach, moje milovaná sestřičko, neodcházej!

Anna H. (71), Hradec Králové

Související články
3 minuty čtení
Netoužila jsem po muži, ovšem kamarád mi nevadil. Dnes se bojím věřit komukoli. Zbyněk byl muž, který se do naší čtvrti přistěhoval. Byli jsme tam starousedlíci, znali jsme se, takže jsme mezi sebe jen tak někoho nepustili. Ale Zbyněk byl šarmantní vdovec, všechny si nás získal. Bavil všechny, byl pozorný, ovšem vycítil, že všichni mají své blízké, rodiny. Až na jednu osobu. Na mě. Takže se na
5 minut čtení
Je to klišé. Studentka zamilovaná do učitele. Jenže nikdo neví, jaké problémy přijdou, když se to stane. Lidé nepřejí a dělají podrazy. Vždy jsem se zajímala o biologii. Když jsem byla ve třeťáku na gymplu, nastoupil k nám mladý učitel. Byl hned po škole, takže zapálený do své práce. A neviděl problém v tom, když se někdo zajímal více o předmět, aby mu více ukázal. Abych třeba mohla na biologic
3 minuty čtení
Můj rodný dům mi přirostl k srdci. Tak moc jsem na něm lpěla, až mám pocit, jestli jsem tím nepřivolala ty šílené tragédie v mém životě. Dívám se na to místo. Tam, kde jsem měla kotvu. Nedobytné zázemí. Najednou tu není. Jako by všechno sfoukl vítr spolu s prachem sutin domu, který jsem začala nenávidět. Šlo o útulný domeček. Prvorepubliková stavba, která patřila prarodičům, vešli jsme se tam
3 minuty čtení
Mamince je devadesát. To už je věk. Já ten svůj mám také, ale to neznamená, že se nebudu starat. I když to bolí. Mateřská láska dokáže být krásná a hřejivá. Jenže někdy se z ní stane pouto, které svazuje víc, než by mělo. Přesně to se stalo mně. Musím se o ni přece postarat Moje maminka sedává každý večer na gauči, ovladač pevně v ruce. Už dopředu mi chystá místo vedle sebe, načechrá polš
4 minuty čtení
Nikdy bych nevěřila, že mě jednou zradí žena, kterou jsem si pustila tak blízko. Ta, kterou jsem považovala za kamarádku, ta, které jsem věřila. Muži odcházejí, to člověk tak nějak očekává. Ale že mi podrazí nohy někdo, komu jsem svěřovala i věci, které jsem si roky nechávala jen pro sebe, to mě nenapadlo. S Lídou jsme se poznaly před sedmi lety v rehabilitačním centru. Obě jsme tam chodily cvi
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Od šperku na řetízku k digitálnímu trenérovi: Náramkové hodinky změnily náš čas
epochaplus.cz
Od šperku na řetízku k digitálnímu trenérovi: Náramkové hodinky změnily náš čas
Z jemných kapesních hodinek ukrytých ve vestách aristokratů se postupně stává každodenní společník na zápěstí a dnes i digitální asistent, který nám šeptá do života. Náramkové hodinky neukazují jen čas. Proměňují způsob, jak ho vnímáme. „Podívej se, kolik je hodin,“ zaznívá kdysi na bojištích počátku 20. století. Právě tady se rodí náramkové hodinky v podobě,
Duchové z Lukové stále sedí v lavicích: Tajemná instalace, která nikdy neskončila
enigmaplus.cz
Duchové z Lukové stále sedí v lavicích: Tajemná instalace, která nikdy neskončila
Na první pohled jen rozpadající se kostel na zapomenutém kopci. Uvnitř ale někdo sedí. Desítky postav v tichu hledí k oltáři, nehnutě, bez tváře. A právě tady začíná příběh, který balancuje mezi umění
Městští ptáci se víc bojí žen než mužů. Vědci zatím netuší proč
21stoleti.cz
Městští ptáci se víc bojí žen než mužů. Vědci zatím netuší proč
Městští ptáci mají zjevně cit pro detaily, které lidem unikají. Nová studie publikovaná v časopise People and Nature, ukazuje, že ptáci žijící ve městech reagují rozdílně na muže a ženy. A možná překv
Frankfurt otevřel novou kapitolu Terminálem 3
iluxus.cz
Frankfurt otevřel novou kapitolu Terminálem 3
Letiště Frankfurt zažilo moment, který přesahuje běžný provozní milník. Ráno 23. dubna v 5:25 dosedlo na ranvej letadlo letu CZ8021 společnosti China Southern Airlines ze Shenyangu – první stroj, kter
Pivní žemle s česnekem
nejsemsama.cz
Pivní žemle s česnekem
Úžasné jsou s domácími pomazánkami nebo jako příloha k uzenému či guláši. A určitě i se skleničkou piva. Ingredience: ● 450 g hladké pšeničné mouky ● 50 g žitné mouky ● 260 ml černého piva ● 1 lžička soli ● 1/2 kostky čerstvého droždí ● 1/2 lžíce másla ● 3 stroužky česneku Postup: Do misky nalijte vlažné pivo, nadrobte do něj droždí a vmíchejte lžíci žitné mouky a špetku cukru. Postavte na světlo
Loewe otevírá parfémový chrám v Soulu
epochalnisvet.cz
Loewe otevírá parfémový chrám v Soulu
Španělský módní dům Loewe otevírá svůj první vlajkový boutique v jihokorejském Soulu. Dvoupatrový prostor v designové čtvrti Seongsu propojuje španělskou tradici s korejskou estetikou a funguje i jako zážitkový prostor.   Interiér soulského butiku Loewe je rozprostřený do dvou podlaží. Jeho design působí jako harmonický dialog mezi středomořskou tradicí a současnou korejskou vizuální kulturou. Prostor
Nepečená roláda s malinami
tisicereceptu.cz
Nepečená roláda s malinami
Báječný moučník, který nedá moc práce, je rychle hotový – a stejně rychle snědený. Potřebujete 200 g kakaových BeBe sušenek 1 banán 200 g tvarohu 1 lžíci másla 2 lžičky medu maliny cukr mo
Ta velká láska tu byla pro mě, nikoli pro ni!
skutecnepribehy.cz
Ta velká láska tu byla pro mě, nikoli pro ni!
Pořád básnila o princi na bílém koni. Od školky. Možná by se jí to v životě i povedlo, kdybych tu nebyla já a moje skvělé intriky. Bylo to tak snadné! S kamarádkou Markétou jsme chodily do školky, pak do školy a nakonec jsme spolu seděly v lavici i na střední. Byla to holka plná snů a naivních představ o životě. Vysnila si prince z pohádky, za
Dělá Morávkové problémy žhavý ctitel?
nasehvezdy.cz
Dělá Morávkové problémy žhavý ctitel?
Může tohle manželství herečky ze seriálu Ordinace v růžové zahradě Dany Morávkové (54) a hudebníka Petra Maláska (61) vůbec ustát? O některých ženách se říká, že zrají jako víno. Ale v případě Moráv
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
rezidenceonline.cz
Plevel ovládl váš trávník? Možná děláte tuhle zásadní chybu
Pokud váš trávník po zimě připomíná spíš flekatý koberec než lákavý zelený porost, není to náhoda. Jaro vždy nemilosrdně odhalí místa, kde plevel využil náskok, který získal ještě před začátkem sezóny. Dobrou zprávou je, že právě teď máte šanci změnit pravidla hry. Když půda volá o pomoc Důvod, proč se plevele na jaře chovají životaschopněji
Kuriózní dopadení nacistů: Prozradil velitele Osvětimi snubní prsten?
historyplus.cz
Kuriózní dopadení nacistů: Prozradil velitele Osvětimi snubní prsten?
Rudolf Höss čeká na vhodný okamžik, až bude moci s rodinou prchnout do Jižní Ameriky. Britští vojáci jsou ale rychlejší. Hössovu manželku donutí vyzradit jim jeho skrýš a pak jdou na jistotu. Bývalý šéf Osvětimi je přesto zkusí zmást a zapírá se. „A co je tohle?“ ukáže jeden z vojáků na snubní prsten na Hössově
Nové Dokumentační centrum v Norimberku otevře začátkem léta
epochanacestach.cz
Nové Dokumentační centrum v Norimberku otevře začátkem léta
Německo upevňuje svou pozici jedné z nejvyhledávanějších evropských turistických destinací. Nejnovější kulturní projekty, otevření inovativních muzeí a velkolepé rekonstrukce historických památek přitahují návštěvníky z celého světa. V nadcházejících měsících se zde propojí kultura, historie i moderní zážitky do jedinečné nabídky turistických míst – přinášíme jejich výběr. Po přibližně pětileté přestavbě se koncem května nebo začátkem