Nedávno diagnostikovali mé milované sestře Marii rakovinu, a i když lékaři dělají, co mohou, vím, že čas, který nám zbývá, se už bohužel krátí.

Když sedím u její postele v nemocnici, vracejí se mi vzpomínky na všechno, co jsme spolu prožily. V těch chvílích mi tečou po tvářích slzy jako hrachy, i když vím, že bych teď měla být ta silná sestra…

Byla jsem ta důležitá

Marie je o pět let mladší než já. Narodila se v roce 1958, v těch těžkých poválečných letech, kdy jsme bydleli v malém hospodářství s rodiči a prarodiči. Já jsem byla ta starší, ta, která už měla být zodpovědná, a také jsem si důležitá připadala.

Starala jsem se o mladší sestřičku, když maminka musela pracovat na poli. Pamatuji si, jak jsme jako děti běhaly po loukách, sbíraly kytičky a hrály si s panenkami z hadříků, které nám vyráběla babička.

Ta nám také vyprávěla příběhy ze svého mládí a znala nepřeberné množství pohádek. Její slova jsme doslova hltaly. Babička vařila, drala peří nebo šila a my s Marií byly ty nejšťastnější holčičky.

Nebyla to lehká doba, ale my si nemohly vlastně na nic stěžovat. K tomu Marie měla vždycky ten nejkrásnější úsměv, takový ten, co rozzáří celou místnost. Trochu jsem jí ho záviděla, ale jenom trochu.

Ona zase vždy obdivovala mé dlouhé bohaté vlasy. Byly jsme nerozlučná dvojka i přes ten věkový rozdíl. Ona byla vždy taková malá rozumbrada. A já byla její jistota.

V dobrém i ve zlém

Když přišly bouřky, schovávala se mi do náruče a já jí vyprávěla pohádky o princeznách a dracích, co jsem znala od naší babičky, abych ji uklidnila. Do rána jsme pak spolu spaly pod jednou peřinou.

Šlo to i bez auta

Do školy jsme spolu chodily tři kilometry do vedlejší vesnice. Tehdy rodiče své děti nevodili všude za ručičku, jak je tomu dnes. My byly samostatné a šikovné, zvládaly jsme všechno samy, dovedly jsme si poradit. Hlavně že jsme byly vždycky spolu.

Učitelé nás měli rádi, protože jsme byly obě pilné a nadšené studentky. Po návratu domů jsme musely pomáhat v našem malém hospodářství. Nosily jsme vodu ze studny na zalévání, krmily slepice nebo vybíraly brambory. Práce tam bylo až nad hlavu.

V létě jsme měly více času, a to jsme trávily celé dny u řeky, kde jsme se koupaly a blbly s kamarády. Také jsme snily o velkém světě. Marie se chtěla stát učitelkou, já jsem chtěla být zdravotní sestrou. Život s námi měl jiné plány. Ani jedné se sen nevyplnil.

Slíbily jsme si věrnost

V šedesátých letech přišel zlom, srpen 1968. Když vtrhly do republiky tanky, schovávaly jsme se ve sklepě s celou rodinou. Držely jsme se za ruce a plakaly strachy. Tehdy jsme si slíbily, že budeme vždycky spolu, ať se děje cokoli.

Po normalizaci jsme obě nastoupily do továrny. Já jako šička, ona do administrativy. Bydlely jsme blízko sebe, tak jsme se denně navštěvovaly. Když se mi narodily děti, teta Marie pro ně byla jako druhá maminka.

Hýčkala je, pekla jim buchty a vyprávěla příběhy, co jsme znaly z našeho mládí. „Jaká byla naše maminka jako malá?“ ptali se jí malí zvědavci a Marie jim se smíchem vyprávěla naše rošťárny.

Když se pak vdala Marie, situace se opakovala, jen opačně. Naše rodiny trávily hodně času pospolu a děti si i přes věkový rozdíl skvěle rozuměly. Každý víkend jsme vyráželi do přírody nebo na jednu trampskou chatu.

Dětem jsme nachystaly bojovky a my dospělí se těšili, jak si večer při táboráku dáme buřty, pivo a trochu si zazpíváme. Manžel Marie hrál skvěle na kytaru a můj muž zase na banjo.

Soudržná rodina

Byly to nádherné večery plné veselí a pospolitosti. Postupně jsme vystrojily několik svateb a přivítaly na svět vnoučata. Život to byl krásný, ale stejně jsme nakonec obě zůstaly samy. Marie se rozvedla a já jsem ovdověla.

Děti už mají své životy, ale my s Marií měly vždy jedna druhou. Jezdily jsme spolu na dovolené, chodily do divadel, do kina i na různé přednášky, aby nám nezměkl mozek.

Marie často zpívala lidové písničky a já se vděčně smála jejím vtipům, kterých si pamatovala neuvěřitelné množství. Posledních deset let jsme trávily Vánoce spolu, pekly cukroví, zdobily stromek a vyprávěly si o starých časech.

A pak ta zpráva

Ten den, kdy mi zavolala, jak vážně je nemocná, skoro se mi zastavilo srdce. Ne, Marie, ne! To nemůže být pravda. Teď, když leží v nemocnici, slabá a unavená, držím ji za ruku a říkám jí, jak ji miluji.

Vzpomínáme na všechny ty krásné chvíle, na dětství plné her, na mládí plné nadějí, na stáří plné lásky. Marie mi říká: „Ty jsi moje nejlepší kamarádka.“ A já pláču, protože vím, že brzy odejde.

Samozřejmě že ve skrytu duše doufám, že se stane zázrak, ale moje sestřička, myslím, už ztratila sílu bojovat. Na druhou stranu chápu, že když člověka sužují bolesti, na životě přestane lpět.

Jen my dvě

Co si tu teď bez ní, já sama, počnu? Vždyť já jsem starší. Já jsem ta, co měla odejít dřív. Nechci na to ani myslet. „Marie, viď, že mě tu nenecháš samotnou,“ škemrám v duchu. Pak se zahledím na její obličej, který najednou vypadá tak pokojně. Ach, moje milovaná sestřičko, neodcházej!

Anna H. (71), Hradec Králové