Bylo mi teprve šestnáct. Do tanečních jsem se zoufale netěšila. Pak jsem tam ale poznala toho milého kluka. Jmenoval se Ota.
Vdát se za první lásku je trochu risk, protože se říká, že první lásky nemohou dlouho vydržet a že se na ně jen s úsměvem vzpomíná. Ale existují výjimky, které potvrzují pravidlo, a my s manželem jsme naštěstí jedna z nich.
Seznámili jsme se v tanečních, kam se mi nechtělo, a jemu, jak mi později prozradil, už vůbec ne. Oběma nám to připadalo jako hrozný trapas, a taky že to trapas byl.
Setkali jsme se tam hned během první lekce, osud nás zřejmě postrčil k sobě, a tak jsme do sebe zavěšeni chodili kolem dokola a taneční mistr při tom vysvětloval, jak správně korzovat.
Poslouchala jsem jej jen na půl ucha, bylo mi totiž divné, proč je můj tanečník jako na jehlách a pořád se tak zvláštně rozhlíží. Postřehl můj údiv a vysvětlil mi to. Má mezi přítomnými dívkami holku. A dívá se, kde je a s kým tancuje.
Vykolejený
Sem tam jsme spolu tančili i v dalších lekcích, ale znervózňovalo mě, že je stále duchem nepřítomen a očima hledá tu svou holku. Už dávno jsem věděla, která to je. Dost nápadně se na své tanečníky lepila.
Bylo zjevné, že Ota, tak se jmenoval, je z toho vykolejený. Dívka se stále hlasitě smála, bylo patrné, že jí vyhovuje být středem pozornosti. Vypadalo to, že to Otu trápí.
Pak jsme o jedné přestávce vyšli před kulturní dům se trochu ochladit a Ota rovněž s úmyslem zapálit si cigaretu, a postřehli jsme, že se jeho děvče líbá se synem tanečního mistra.
Ten tatínkovi vypomáhal a věnoval se, jak se ukázalo, nejen výuce tance. O další přestávce se Ota s Martinou rozešel. Brečela. A já jsem si říkala: „Dobře jí tak!“
Za ruku
O týden později byla prodloužená, holky přišly v krásných, dlouhých šatech, já taky, ale bylo vidět, že Otovi je všechno fuk. Byl ztrápený, asi by si nevšiml, ani kdybych na sobě měla pytel. Zlepšilo se to až později.
Když jsme měli věneček, tancovali jsme skoro pořád spolu. Přišpendlila jsem mu na límec mašličku a dostala jsem od něj čokoládové bonbony.
Snědli jsme je spolu o přestávce před kulturákem, kde se Martina naštěstí výjimečně zrovna s nikým nelíbala, vůbec tam nebyla. „Mohl bych tě někam pozvat?“ ptal se Ota nesměle. Bez zaváhání jsem souhlasila.
Sešli jsme se hned druhý den, Ota mi donesl krásnou růžičku, pak mě chytil za ruku a vydali jsme se na procházku do parku. Byla to první z mnoha našich krásných schůzek. Od té doby jsme spolu. Šťastní, spokojení a stále zamilovaní.
Lenka (64), Zlínsko