Zlatý prstýnek s červeným kamínkem není jen tak nějaký obyčejný prstýnek. Skrývá se v něm vzpomínka na dětství a na tetu Aničku.
Pokaždé jsem se na ně moc těšila. Teta Anna a strýc Karel zaparkovali zánovní trabant před naši vilku. Koukala jsem z okna, jak se blíží, on vzpřímený jako jedle, ona nastrojená do nedělního a v kloboučku z roku raz dva.
Byla jsem malá holka a těšila se na dárečky. Neměli děti, a tak se soustředili na mě. Teta mě hladila po vláskách a strýc hledal po kapsách sladkosti. Dlouho mu to trvalo, schválně to prodlužoval, lišácky po mně pokukoval a mumlal si:
„No já jsem to snad zapomněl či co…“ a já se chvěla nedočkavostí. Nakonec se vytasil s nugátovými bonbony v papírovém pytlíku, s měkkým tureckým medem v čokoládě anebo mandlemi obalovanými v cukru, zkrátka s velkými dobrotami.
Neříkej to
A teta Anna, ta zas uměla šít a plést, a tak mě obdarovávala halenkami, sukýnkami, šálami, troufla si i na šaty. Přešila mi také večerní šaty, které nosívala k muzice, jak říkala.
Ty jsem nesměla nosit do školy, ale doma jsem si je zkoušela před zrcadlem, dlouhé až na zem a pošité perličkami, a připadala jsem si jako princezna. Strýc mi vyrobil z plechu i korunku, dodnes ji mám schovanou. Jejich návštěvy jsem milovala!
Nejen pro ty dárky – byla to totiž legrace. Teta vysokým, pištivým hlasem pomlouvala celou naši rodinu, všechny příbuzné, i ty nejvzdálenější, a to mě bavilo. Pamatuji si, jak říkávala:
„Jaruš, ta se nevdá, vždyť je jí čtyřicet. A kdo by si ji taky vzal, když se chová jako starej lampasák.“ Máma si přiložila prst ke rtům a žadonila: „Aničko, radši to neříkej tady před naší holkou, takové věci by se před dětmi neměly říkat.“
Vzpomínka
Z rozhovoru dospělých jsem pochopila, že rodina tety Anny bývala bohatá, ale pak se něco strašného stalo, což jsem vyrozuměla ze zmínky o tom, že „po osmačtyřicátým jsme o všecko přišli.“ Bydleli se strýcem v tiché ulici v krásném starobylém domě, kde mi teta stokrát hrdě předváděla obsah šperkovnice a upozorňovala:
„Jednou bude tenhle zlatý prstýnek s červeným kamínkem tvůj, drahoušku.“ Třásla jsem se při té představě vzrušením. Budu mít prstýnek jako žádná jiná holka ze třídy! A za pár let jsem si ten skvost navlékla.
Byl mi velký, a navzdory očekávání jsem necítila radost. Sice mi bylo jasné, jak budou spolužačky valit oči, ale co z toho, když teta už nikdy nepřijede na návštěvu a už nikdy pištivě neprohlásí, že se ta stará semetrika Jaruš nevdá.
Prstýnek nosím dodnes. Je to hezká vzpomínka na tetu. Někdy jako bych skoro slyšela její hlas i pištivý smích.
Kateřina (66), severní Morava