Dostihla mě lehká mrtvice, která donedávna neměla vliv na mé zdraví. Po čase od příhody jsem však začala slyšet hlasy.
Donedávna jsem žila normální život. Máme s Pavlem dvě děti, které jsou dnes už dospělé. Vlastně už jsme s manželem prarodiči. Mohla bych žít normálně, nebýt jedné zásadní změny, která mi nabourala mysl.
Bylo toho na mě moc
Živím se jako mzdová účetní a konec měsíce je pro mě vždy psychicky náročný. Od té chvíle, co máme vnoučata, mi dcera čím dál častěji volá o pomoc, co se hlídání týče. Dalo by se říct, že jsem lítala jen do práce nebo k dětem.
Cítila jsem se stále častěji unavená, ale nikomu jsem nic neřekla. Chtěla jsem za každou cenu všechno zvládnout. Poznala jsem, že mi tělo naznačuje, abych zpomalila, ale já na to nereagovala.
Musela jsem zvolnit
Jednoho dne jsem při cestě k dceři cítila, že se něco stane. Pár minut po tom, co jsem k ní přijela, jsem se skácela k zemi. Volala mi sanitku. Měla jsem lehkou mrtvici.
Pár týdnů jsem si pobyla v nemocnici a dostala jsem od lékařů jasně nakázáno, abych více odpočívala. V práci jsem se tedy domluvila, že budu větší část týdne pracovat z domova. Byla to znatelná změna, cítila jsem se lépe.
Měla jsem štěstí, že jsem po mrtvici neměla následky. Jednou, když jsem si na balkoně vychutnávala kávu, jsem zaslechla nějaký hlas, jak mi říká: „Měla by ses jít napít, dlouho jsi nepila vodu.“ Lekla jsem se tak, že jsem hrnek s kávou pustila na zem.
Otáčela jsem se směrem do bytu, abych zjistila, kdo na mě mluví. Prošla jsem celý byt, nikdo tam nebyl. Já snad blouzním, říkala jsem si. Myslím, že to bylo zhruba dva měsíce po mrtvici. Venku, když jsem šla parkem, na mě znovu promluvil onen hlas:
„Jdi víc ke kraji, pojedou cyklisté, tak ať tě nesrazí.“ Jako robot jsem šla ke straně. Najednou se vyřítilo asi dvacet rychle jedoucích cyklistů. To bylo o fous, proběhlo mi hlavou. Jednou týdně jsem si dopřávala horkou koupel.
Napouštěla jsem si velmi horkou vodu, když vtom se znovu ozval hlas. „Nedávej si tak horkou vodu, udělá se ti z toho špatně.“ Lezlo mi to na nervy, tak jsem na to nereagovala. Najednou se mi ale začala velmi motat hlava, bylo mi na omdlení. Pustila jsem na sebe studenou vodu, stačilo pár vteřin a bylo mi lépe.
Vnímám to jako dar
„Kdo jsi? Co po mně chceš?“ zeptala jsem se do prostoru. Nikdo neodpověděl. Přišel manžel, když slyšel, jak něco říkám. „Co jsi říkala? Potřebuješ něco?“ Manželovi jsem nic neřekla, protože by mě hnal k doktorovi.
Možná by mě zavřeli do blázince a toho jsem se bála. Myšlenka, že po mrtvici nemám žádné následky, byla zjevně mylná. Začala jsem po své „vadě“ více pátrat. Zdá se, že hlas, který se ve mně probudil, může mít roli hlubší intuice. Přijala jsem ho jako dar a snažím se s tím lépe pracovat.
Kamila D. (60), Chomutov