Měl to být můj nový začátek. Ale krátce po nastěhování se v mém bytě začaly dít nevysvětlitelné věci.

Těšila jsem se na klidný život v novém podnájmu, ale rychle jsem zjistila, že se v něm dějí divné věci. Předměty jsem nacházela jinde, než jsem je nechala. Když jsem přišla na to, co se v mém bytě děje, nemohla jsem zůstat.

Jenom pouhá nepozornost?

Když jsem se do toho bytu nastěhovala, voněl novotou a já měla pocit, že začínám další kapitolu. První týdny probíhaly v klidu. Práce, nákupy, večer seriál. Jenže po pár měsících jsem si začala všímat drobností.

Nejdřív jsem to házela na svoji nepozornost, ale po nějaké době jsem musela začít pátrat. Věci v kuchyni nebyly tam, kde jsem je nechala. Pár hrnků bylo jinak otočených, příbory ve špatném šuplíku. Myslela jsem, že si to jen namlouvám.

Dveře nebyly zamčené!

Pak jsem jednou večer otevřela skříň a viděla, že ručníky leží jinak. Nikdo se mnou nežil a klíč jsem měla jen já. Začala jsem se pozorovat – jestli třeba nejsem roztěkaná, nezapomínám.

Jenže těch drobných změn přibývalo. V ložnici se povlak na polštáři otočil naruby, v koupelně byl jinak položený můj kartáč na vlasy.

Tajemný šramot u dveří

Pak jsem jednou přišla domů a nebylo zamčeno, což bylo zvláštní. Já se přece vždycky ujišťuji, jestli jsem zamkla! A pak se to stalo znovu, a to už mi začalo připadat vážně divné. To jsem nemohla udělat já.

Po pár dnech jsem si všimla, že květiny jsou zalité, přestože jsem je nezalévala. V lednici chyběla plechovka piva, kterou jsem měla schovanou na večer. Začala jsem mít pocit, že někdo do bytu chodí. Nakonec jsem se odhodlala jeden den zůstat doma a čekat.

Kolem jedenácté jsem zaslechla klíče v zámku a otevírající se dveře. Byla jsem vyděšená, překvapená, všechno najednou. Kdo by to mohl být? Vždyť nikdo nemá klíče!

Že by bývalý nájemce? Vykoukla jsem z ložnice a zalapala po dechu. V předsíni stál můj domácí s klíči v ruce a měl na tváři stejně vyděšený výraz jako já.

Musela jsem rychle pryč

Když jsem se ho zeptala, jestli sem chodí často, vůbec to nezapíral: „Jen kontroluji, jestli je všechno v pořádku. Jestli tady nemáte škůdce nebo tak.“ Ten klid, který jsem po nastěhování cítila, byl rázem pryč.

I když jsem si hned nechala dát novou vložku, pocit, že někdo cizí stál uprostřed mého obýváku a dotýkal se mých věcí, už nezmizel. Nakonec jsem se po několika týdnech odstěhovala.

Každý den jsem se bála, že mi přijde na návštěvu nezvaný host. Sice nebyl z onoho světa, jak jsem si původně myslela, ale možná právě proto to bylo celé ještě děsivější.

Eliška K. (51), Praha