Znaly jsme se skoro třicet let, než vyšlo najevo, jak málo mě má ráda a závidí mi snad úplně vše, co se v mém životě stane. Žasla jsem.

Když jsme se s Hankou poznaly, bylo mi sotva pětadvacet a jí o tři roky víc. Obě jsme tehdy nastupovaly do stejného podniku a rychle jsme si padly do oka. Byla to ta typická ženská sympatie.

Věděly jsme o sobě všechno, probíraly muže, práci, rodiče, i to, co nás trápilo. Byla jsem tehdy vděčná, že mám někoho, kdo stojí při mně. Jenže postupem času jsem začala zjišťovat, že naše přátelství má i stinnou stránku.

Vzhlížela jsem k ní

Hanka byla vždycky ta, co si potrpěla na uznání. Potřebovala slyšet chválu, potlesk, ujištění, že je nejlepší. Mně to tehdy nijak nevadilo, protože jsem byla mladší, skromnější, trochu v jejím stínu.

Pamatuju, jak na firemních večírcích měla vždycky poslední slovo, jak dokázala zaujmout vyprávěním historek a já jí vděčně přikyvovala. Brala jsem ji jako vzor.

Dokonce jsem si jednou koupila šaty podobné těm jejím, protože se mi zdálo, že vedle ní působím moc obyčejně.

Už tehdy mě shazovala

Společně jsme jezdívaly na dovolené. Dodnes mám v šuplíku fotky z Chorvatska, kde jsme ležely na pláži, smály se a plánovaly budoucnost. Hanka tehdy říkala, že jednou napíše knihu o všech těch historkách, co se jí v životě staly.

Smály jsme se tomu a já jsem ani v duchu netušila, že knihu nakonec napíšu já. Už tehdy se ale občas objevily drobné stíny. Jednou mě na dovolené naštvala, když u večeře všem říkala, že jsem nemehlo, protože jsem neuměla otevřít víno. Brala jsem to jako žert, ale pamatuju si, že se mě to dotklo.

Stále jsem ji omlouvala

Na firemních oslavách měla ve zvyku upozorňovat na mé chyby. Jednou, když jsem se spletla v prezentaci, Hanka hlasitě poznamenala, že „se to u mě dalo čekat“. Lidé se zasmáli, já se cítila ponížená.

Přesto jsem jí to nevyčítala, omluvila jsem si to tím, že to je její smysl pro humor. Tehdy jsem netušila, že to není humor, ale první známka něčeho, co bude časem horší. Dokonce i když mi kolegové přišli říci, že to od ní bylo hnusné, hájila jsem ji.

Moc jsme se nasmály

Tehdy jsme ale měly i krásné chvíle. Víkend v Krkonoších, kdy jsme se ztratily v mlze a pak se smály vlastní panice. Společné pečení cukroví u mě doma, kdy jsme se polily rumovou polevou, opily rumem a málem spálily plech.

Ale vždycky se našla i nějaká poznámka. „Ty jsi na pečení antitalent,“ smála se. „Bez tebe bych to měla dvakrát rychleji.“ Smála jsem se s ní, ale v hloubi duše mě to přestávalo bavit.

Vždy všechno pohaněla

Roky ubíhaly a situace se měnila. Já jsem si dodělala dálkově školu, posunula se v práci, dokonce jsem jednou byla i v televizi jako host v diskusi o zdravotnictví, což pro mě byl obrovský zážitek. A právě tehdy se něco zlomilo.

Vrátila jsem se plná dojmů a chtěla se o ně s Hankou podělit. Poslala jsem jí odkaz na záznam a čekala, že bude mít radost. Jenže odpověď přišla strohá: „No, dalo se to přežít.“ Víc nic. Další měsíce byly podobné.

Když jsem dostala novou pracovní nabídku, Hanka prohlásila: „Uvidíme, jak dlouho tě to tam bude bavit.“ Když jsem si našla přítele, řekla: „No jo, kdo by tě v tomhle věku chtěl.“ Každý můj krok doprovázela jedovatá poznámka. Přitom jsem ji brala jako sestru, pořád jsem věřila, že je to jen nějaká fáze.

Skvělá nabídka

Jednou jsme byly na večeři se známými. Já jsem zrovna mluvila o tom, že se učím anglicky, a Hanka mě před nimi shodila slovy: „Prosím tě, ty jsi ráda, že zvládneš pozdravit. Tvoje výslovnost je k smíchu.“ Všichni se zasmáli a já cítila, jak rudnu.

Tyhle drobnosti se hromadily. Dokonce jsem se dozvěděla, že o mně vykládala, že jsem „kariéristka“ a že kvůli práci zanedbávám rodinu, i když to nebyla pravda.

Poslední kapka pro Hanku asi byl fakt, že jsem dostala možnost vydat knihu povídek z mého života, které jsem roky psala do šuplíku. Nakladatelství je přijalo a já byla nadšená. Vůbec mě nenapadlo, že tím ohrozím dlouholeté přátelství.

Že napsat knihu byl ve skutečnosti Hančin sen. První, komu jsem to chtěla říct, byla Hanka. Pozvala jsem ji na kávu, těšila se, že to spolu oslavíme.

Byl to podraz

Místo radosti jsem se dočkala kyselého úsměvu: „No, to dneska vydávají kdekoho. Hlavně že se najde pár lidí, co to koupí.“ Ta věta mě bodla přímo do srdce. Přesto jsem ještě pořád doufala, že to byl jen špatný den.

Dala jsem jí šanci, snažila se ji zapojit do příprav křtu knihy, nabízela jí, ať mi pomůže s organizací. Jenže ona udělala něco, co už nešlo přejít. Týden před křtem jsem zjistila, že Hanka rozesílá e-maily našim společným známým.

Psala jim, že moje knížka je brak, že je to jen snaha se zviditelnit, že jsem prý vždycky byla „příliš ambiciózní“. Několik lidí mi to přeposlalo.

Sešla jsem se s ní

Seděly jsme v malé kavárně, kde jsme kdysi trávily hodiny povídáním. Tentokrát tam viselo napětí, že by se dalo krájet. Zeptala jsem se přímo: „Hanko, proč jsi to udělala?“ Zvedla oči a v nich měla směs vzteku a slz. Místo omluvy spustila:

„Ty sis vždycky myslela, že jsi něco víc! Všichni ti nadržují, pořád se ti něco daří, a já jsem jen ta šedá myš vedle tebe!“ Byla jsem v šoku. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že jsem jí nikdy nechtěla ublížit, že jsem se naopak vždycky snažila, abychom byly spolu.

Ale ona se nedala zastavit. „Ty si myslíš, že když tě vytisknou na papíře, že jsi spisovatelka? Jsi jen ženská, co měla kliku. Já, kdybych měla tvoje známosti, bych to dokázala taky!“

Drsná hádka na veřejnosti

Hanka křičela tak, že se po nás lidé otáčeli. V jednu chvíli bouchla pěstí do stolu a káva se vylila. Já jí vyčetla závist, ona mně namyšlenost. Vmetla mi do tváře, že jsem prý celý život čekala, až ji přerostu, a teď si užívám triumf.

Do očí mi řekla, že mě nikdy neměla ráda tak, jak jsem si myslela. To byla rána, která mě doslova paralyzovala. Nakonec jsme obě odešly, aniž bychom se rozloučily. Dny po hádce byly hrozné.

Několik našich známých se mě ptalo, co se stalo, protože Hanka jim prý vykládala, že jsem ji využívala, že jsem prý sobecká a vždycky jsem se zajímala jen o sebe. Bylo mi trapné vysvětlovat, že to není pravda. Někteří jí uvěřili, jiní stáli při mně.

Moje dcera mi dokonce řekla, že Hanka jí psala zprávy, kde mě líčila jako matku, která myslí jen na sebe a kariéru. Byla jsem v šoku, že se snížila až k tomu. Křest knihy proběhl nakonec dobře, přišlo hodně lidí, kteří mě podpořili. Ale Hanka tam nebyla.

Potupný konec přátelství

A od té doby jsme spolu nepromluvily. Občas ji potkám ve městě. Jednou na poště, jindy v obchodě. Dělá, že mě nevidí. Jednou jsme se míjely na chodníku a ona schválně přešla na druhou stranu.

Ty chvíle jsou trapné a zároveň bolestné. Jednou jsem dokonce zaslechla, jak v drogerii o mně šeptá k někomu: „Ta si myslí, že je spisovatelka, a přitom je to jen trapná ženská odvedle.“

A tak mám dnes jen vzpomínky na náš smích na pláži, na tajemství sdílená v noci u vína, na víkend v horách, na spálené cukroví i na tu kavárnu, kde se všechno zlomilo. A pokaždé, když si na ni vzpomenu, slyším v hlavě jedinou větu: To se nedá vydržet.

Jitka S. (58), České Budějpvice