Proč ona byla tak úžasná, zatímco já vždycky hrála jen druhé housle? Musela jsem jí být nablízku, jen tak jsem jí mohla co nejvíce škodit.
Potkaly jsme se po škole v mém prvním zaměstnání. V podstatě to bylo i její první zaměstnání, přišla do toho podniku o dva týdny dříve než já. Už od samého začátku nás okolí stavělo proti sobě.
Vedoucí nám říkal, že si během naší zkušební doby vybere tu lepší, zatímco druhá bude muset odejít. Od té chvíle, co jsem se to dozvěděla, jsem ji neměla ráda. Dělala jsem, že ji nevidím.
Seděla jsem u svého pracovního stolu a nebavila se s ní. Adéla byla ale hrozně komunikativní, chtěla se s každým kamarádit, a to i se mnou – i když taky dobře věděla, že spolu soupeříme o první místo.
Byla tak milá, že to nešlo ji ignorovat, po necelém měsící jsem se s ní začala bavit. Nejprve na obědě, pak jsme si zašly po práci na dvojku a nakonec jsme občas vyrazily i o víkendu na výlet.
Vyhrála jsem?
Po celou tu dobu jsem ale přemýšlela, jak to udělat, abych ji znemožnila, a místo dostala já. Pak mi nahrála náhoda. Adéla si potřebovala zajít k lékaři, a požádala mě, abych to nahlásila vedení. Neudělala jsem to.
Když se po ní v práci druhý den sháněli, řekla jsem, že nic nevím a nechápu, proč do práce nedorazila. Musela na kobereček. Bylo mi jasné, že se mnou nebude mluvit. Ona mi ale po pracovní době povídá, jestli si neskočíme na kávičku.
Abych si z toho, že jsem na to zapomněla, nic nedělala. Prý se na mě nezlobí. Zato vedoucí se zlobil. Na ni! Cítila jsem se jako hvězda, když mi řekl, že to budu já, koho si ponechá. Adéla byla první, kdo mi k tomu gratuloval.
„To musíme oslavit!“ radovala se a hned mi oznámila, že ji si vyžádal šéf vedlejšího oddělení. Nemohla jsem tomu uvěřit! Šla na lepší místo za víc peněz! V tu chvíli mě napadlo, že ji tak nenávidím, že bych jí přála jen to nejhorší.
Když mě za rok zvala na svou svatbu s nejpěknějším chlapem v našem podniku, mohla jsem se vzteknout. Byla s ním dokonce v jiném stavu. Celou svatební hostinu jsem byla tak otrávená, že se mě všichni ptali, co se mi stalo. Nic!
Moje pomsta
Užírala jsem se zoufalou nenávistí a nejhorší na tom bylo, že mě nenapadlo nic, čím bych jim to štěstí překazila. Ti dva se tvářili tak nechutně šťastně, že mi z toho bylo špatně. Adéla odešla na mateřskou, kterou si prodloužila ještě o další dítě.
Až po dlouhých dvanácti letech se mi povedlo toho jejího manžela svést. Tak jsem se těšila, až to Adéle řeknu do očí. A co mi ona na to odpověděla?
„Ty jsi fakt moje nejlepší kamarádka! Už rok mám jiného, a nevím, jak to tomu mému říct, že se s ním chci rozvést! Děkuji ti!“
Mirka (67), Opava
