Bylo zářijové ráno, mlha se líně válela mezi domy a mně bylo šest. První školní den. A tehdy jsem ji potkala.

Měla jsem novou aktovku, byla cítit takovým tím umělým textilem. Uvnitř jsem měla penál, tužky, pastelky, zkrátka vše, co prvňák nepotřebuje, ale musí se tím pochlubit. Maminka mi před školou upravila culíky, ale ruce se jí trochu třásly.

Možná víc než mně. Byl to nový život. Éra, která člověka provází i do smrti, protože ve škole potká kamarády, s nimiž ho pojí nejlepší přátelství, pokud se vydaří. Já si to myslela.

Rozhodla za nás učitelka

Ve třídě mě paní učitelka dovedla k lavici, kde už seděla tmavovlasá holčička s velkýma očima. „To je Zdena. Sednete si spolu,“ řekla kantorka. A my si sedly. A už nikdy jinak. Po celou dobu na základní škole, a potom i na gymnáziu. Vždycky vlevo u okna.

Místo se stalo symbolem našeho přátelství. Smály jsme se tam, plakaly, šeptaly si tajemství, kreslily do sešitů, vymýšlely kódy, které nikdo jiný nechápal. Sedly jsme si vedle sebe, sedly jsme si lidsky. Zdena byla víc než kamarádka. Byla můj svět.

Měla neuvěřitelnou představivost. Každé auto na silnici bylo v jejích očích součástí příběhu. Jedno vezlo krále, jiné pašeráky zlata. Já jsem se učila vedle ní vidět svět jinak, barevněji. I když jsem byla spíš tichá a plachá, vedle ní jsem ožila.

Ve čtvrťáku na gymplu jsme už znaly každou vrásku z bolesti i radosti. Každou jizvu, kterou jsme si kdy způsobily. Sdílely jsme sny o budoucnosti.

Ona chtěla být redaktorkou, já knihovnicí. Smály jsme se, že budeme mít domky vedle sebe se dvěma pracovnami a budeme k sobě chodit na kafíčka.

Dálka mezi námi

Pak přišla maturita a s ní konec jistoty. Ona odešla do Prahy na žurnalistiku, já do Brna studovat knihovnictví. Loučily jsme se na nádraží v našem menším městě ve východních Čechách. Objímaly jsme se dlouho, srdce byla těžká a oči vlhké.

Slíbily jsme si, že se neztratíme. A opravdu jsme se snažily. Psaly jsme si dopisy, dlouhé a voňavé, s fotkami, kresbami, někdy i lístky z divadel nebo sušenými květinami. Ale pak se začal svět točit rychleji.

Přišly první práce, první vztahy, zkoušky, stěhování, každodennosti. Dopisů ubývalo. Z původních dvou měsíčně bylo najednou pár za rok. Každý z nich jsem si schovávala jako poklad.

Když mi od ní přišel dopis, odložila jsem vše a četla ho pomalu, dvakrát, někdy třikrát. Ale pak jednoho dne nepřišlo nic. Čekala jsem. Psala. Po týdnu, po měsíci.

Odpověď přišla až po půl roce. Byla jiná. Kratší, opatrná. Jako kdyby se mezi řádky schovávala vzdálenost, kterou už jsme nedokázaly přejít. A přesto jsem stále doufala.

Nečekané shledání u vlaku

Bylo nám oběma třicet, když se naše cesty náhodou zkřížily. Byla jsem zrovna na konferenci v Olomouci a běžela jsem na vlak. U stánku s kávou stála žena v béžovém kabátě. Krátké vlasy, brýle, ale ten smích… Ten jsem poznala okamžitě. Byla to Zdena.

Objaly jsme se bez váhání. Držely jsme se jako dvě ztracené části jednoho celku. Sedly jsme si do kavárny. Dvě hodiny smíchu, vzpomínek, starých i nových příběhů. Řekla mi, že se jí rozpadl vztah, že píše pro regionální noviny, že má kocoura jménem Black.

Já jí pověděla o své knihovně, o nevydařeném manželství, o tom, jak mi chybí. Nic jsem nevyčítala, neptala jsem se. Věřila jsem, že se sobě už neztratíme. Já bláhová…

Obnovený kontakt

Slíbily jsme si, že tentokrát už kontakt neztratíme. Psaly jsme si znovu. Volaly. Dvakrát do roka jsme se setkaly, v půli cesty. Jednou v Pardubicích, podruhé v Hradci. Bylo to hezké, ale… Už to nebylo jako dřív.

Vzpomínky nás spojovaly, ale přítomnost nás dělila. A pak přišel ten tichý pád. Přestala odpovídat. Zase. Nejprve jsem si říkala, že má jen moc práce. Pak jsem začala být nervózní. Psala jsem jí e-maily, dopisy, posílala vánoční přání. Marně.

Ani ten e-mail ji nedonutil. Dnes jsem už v důchodu. Sedávám na lavičce před domem, se šálkem čaje, a dívám se do dálky. Někdy si představuju, že za rohem vyjde Zdena, v kabátu, s dolíčky ve tvářích.

Že mi řekne: „Promiň, že to trvalo.“ Ale nikdy nepřijde. Nevím, proč přestala psát. Neudělaly jsme si nic zlého. Nezranily jsme se. Jen se mezi nás tiše vplížil čas. A ticho.

Co zůstalo z kamarádství?

Možná se něčeho bála. Možná chtěla zapomenout. Nebo prostě jen žila jiný život. Neumím dohledat, kde je. Na původní adrese už bydlí někdo jiný, jak mi zjistil vnuk. Neznám její adresu, nemám ani telefon. Občas se bojím, že už tu není. A co je horší, že už nikdy nezjistím, jestli ještě někde myslí na mě.

Mlčení mezi řádky

V krabici pod postelí mám naše dopisy. Těžkou, tlustou krabici. V ní je celý náš svět. Naivní sny, první lásky, smích i strachy. Když je otevřu, vrací se mi Zdenin hlas. Čtu slova, která psala v sedmnácti, a připadá mi, jako by tu byla.

A přesto je dál než kdy dřív. Nechci si stěžovat. Měla jsem krásné přátelství, které mnozí nikdy nezažijí. Ale srdce mi pořád šeptá, že něco zůstalo nedokončeno.

Kdybych jí mohla ještě jednou napsat, napsala bych jen jediné: Chybíš mi. A přidala bych javorový list. Tak jako kdysi ona mně. Ale obávám se, že odpověď už nikdy nepřijde.

Mirka K. (75), Hradec Králové