Když se dostala vnučka Hanička do problémů a lékaři i rodiče nad ní lámali hůl, vzala jsem si ji do péče já. V přírodě a mezi zvířaty přišla na jiné myšlenky.
Krátce po základní škole se u mé vnučky Hany projevila psychická nemoc, která ji dovedla až do léčebny. Vždycky se cítila být jiná. Byla uzavřená, v křeči, neuměla se projevovat před lidmi. S věkem se to jen horšilo. Haně se v hlavě začaly ozývat nějaké hlasy.
Vnučka mi o tom vyprávěla. Říkala, že jí rozumím nejvíce. Je pravda, že jako malou jsem ji hodně hlídala. Vyprávěla mi, jak jednou měla pocit, že slyší bubny. Oblékla se a vyrazila za jejich zvukem.
Moje snacha a syn ji celou noc hledali a našli dvacet kilometrů od domova. Odvezli ji rovnou na psychiatrii. Tam jí diagnostikovali schizofrenii. Dostala léky. Tehdy jsem si chtěla vnučku vzít k sobě, abych se jí mohla naplno věnovat.
Nechtěla jsem, aby jedla nějaké prášky, věřila jsem, že jí mohu pomoct i bez nich. Jenže ona nebyla plnoletá, a já nezmohla nic proti vůli její matky.
Plno zvířat
Věřila jsem tomu, že bych jí dokázala pomoct. Čtyři roky fungovala s léky, mezitím dospěla. Jenže pak si našla přítele a umanula si, že chce dítě, a to musela předepsané léky vysadit. Paradoxně se náhle začala cítit báječně.
Jenže netušila, že důvodem je, že ji postihl druhý atak této zákeřné nemoci. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a jejího přítele to natolik odradilo, že vzal nohy na ramena. Hana se trápila. Zlomené srdce „léčila“ neuváženými románky, známostmi na jednu noc.
Syn i snacha nad ní zlomili hůl. Ale já přece musela něco udělat. A tak jsem ji přesvědčila, ať se nastěhuje ke mně na venkov. Měla jsem chlév, stodolu a plno zvířat. Chodily jsme spolu na dlouhé procházky do přírody.
Sousedka měla kozí farmu, kam si vnučka denně chodila pro čerstvé mléko. Mezi zvířaty najednou jako by ožila a byla ochotná se o kozy a kůzlata starat.
Šťastná
Občas tahala nějaké kůzle v dece jako malé děcko a zpívala mu ukolébavku. Nevadilo jí vyskočit brzy ráno z postele a běžet k sousedům. A moje prosby byly vyslyšeny. Strávila na kozí farmě celý rok.
Poznala tu navíc sousedovic Kubu, obyčejného kluka, do kterého se zamilovala, a v naší vsi zůstala. Najednou její lékař musel konstatovat, že její nemoc ustupuje.
Hana se cítila skvěle, byla v naprosté psychické pohodě, už neslýchala hlasy ani neměla halucinace. Do města už se nevrátila, vdala se na venkov a stala se šťastnou maminkou. Říká, že jsem pro její děti babičkou, i když jsem správně jejich prabába. Protože jsem jí pomohla v nejtěžší chvíli.
Vlasta (77), Jeseníky
