Nemohla jsem z toho spát, jakmile jsem se ponořila do polospánku, zase jsem to slyšela. Dětský pláč. Bylo to k zešílení!

Den se upachtěně dovlekl ke svému konci. Naprosto vyřízená, jako tomu bylo už několik týdnů, jsem padla do postele vedle svého muže. Dlouho jsem zírala do tmavé noci kolem mě. V dáli se ozýval štěkot psa, kterého cosi vyděsilo. Vše ostatní spalo – kromě mě.

Měla jsem velmi špatný spánek. „Malá brečí!“ pronesl ospale manžel, ale byl ve vteřině připraven vstát a jít malou utišit. Což také udělal. Posadil se na kraj postele a chvíli lovil pantofle pod postelí.

„Nikam nechoď, prosím tě, Pavle!“ zamumlala jsem a obrátila se na druhý bok. Peřinou jsem si téměř zakryla celou hlavu, a ještě stačila něco zamumlat pod vousy, což manžel neslyšel. Vstal a odešel rychlým krokem do vedlejší místnosti. Byl tam celou věčnost.

Když se vrátil, byla jsem už v polovičním spánku. „Už je v klidu!“ pronesl manžel a zavrtal se do postele. Za chvíli v pravidelných intervalech klidně oddechoval. Usnout dokázal ve vteřině. Já ne!

Slyšíme to oba

Po chvíli se manžel znovu probudil. Už jsem začala zabírat, když se znovu v posteli zavrtěl. Oba jsme se posadili. „Slyšíš, malá zase pláče, asi se jí něco zdá!“ zvolala jsem a chystala se k odchodu do vedlejší místnosti. Můj muž mě uchopil za ruku.

„Můžeš klidně spát, já už nic neslyším, přestaň žít stále ve strachu!“ řekl, ale já mu vyklouzla ze sevření a běžela do vedlejšího pokoje. „Panebože, kdy už tohle všechno skončí?“ zvolal manžel za mnou a plácl sebou odevzdaně do postele.

Nikdo tam nespí

„Už spí jako ovečka ve svém pelíšku!“ sdělila jsem mu při návratu. „Je slaďoučká, když se na ni díváš při spánku!“ dodala jsem ještě a cítila se spokojená. Manžel se zavrtěl pod peřinou.

„Ráno vstávám v pět, musím jít dříve do kanceláře, máme tam nějaký problém, ale takhle se nikdy nevyspím!“ mumlal podrážděně a přikryl si celou hlavu peřinou. „Znovu pláče!“ vykřikla jsem po několika minutách klidu a vyskočila z postele.

„Asi se jí něco ošklivého zdá!“ Manžel vyletěl z peřin jako struna. „Nikdo nepláče, ani nemůže. V sousedním pokoji nikdo nespí! Naše Barunka tam není, narodila se přece mrtvá. My žádné děťátko nemáme!“ Ta slova mnou projela jako ostrý šíp.

I po několika dlouhých týdnech ta realita nesnesitelně bolela. „Je to všechno k zbláznění. Musíš si uvědomit, že postýlka je v sousedním pokoji prázdná. Zítra ji odnesu na půdu!“ křičel na mě můj muž a rozsvítil stolní lampu. Pak mě k sobě přivinul.

Prožívali jsme spolu nejtěžší chvíle v životě. Přišli jsme o vytoužené miminko, ale jako by tu s námi žilo dál. Jeho pláč jsme slýchali noc co noc. Dodnes si to neumím vysvětlit.

Honzík

Měla jsem pocit, že jsem se zbláznila. Že my oba jsme se zbláznili. Stále jsem slyšela ten pláč, a nemohla jsem se toho zbavit. Trvalo rok, než se ze sousedního pokoje ozval dětský pláč doopravdy. Tentokrát byla pravý.

Našeho vymodleného děťátka jsme se nakonec dočkali. Narodil se nám zdravý chlapeček, jmenoval se Honzík a vyplnil v našich duších tu bezednou propast, která zbyla po naší Barunce…

Hana (65), Olomouc