Na chalupě jsem si prohlížela svatební fotografii manželových rodičů, když se tchánova tvář najednou pohnula.
Moje víra v nadpřirozené věci není nikterak silná. Přesto se mi stala věc, pro kterou nemám racionální vysvětlení. S manželem Honzou bydlíme v paneláku, kde je nám to někdy trochu těsné.
Proto, když dostal Honza jednoho dne nápad, že bychom mohli na víkend vyrazit na chalupu jeho rodičů na Šumavě, nadšeně jsem souhlasila. Strávit dva dny v přírodě bylo přesně to, co jsem potřebovala.
Přepadla mě bolest zad
Byl krásný slunečný den, takže jsem se rovnou vrhla na úpravu zahrádky. Bohužel, vybrala jsem si činnost, která nebyla zrovna šetrná k mým zádům. Při jednom špatném pohybu mi v nich ruplo a já se nemohla pohnout. Honza viděl jediné řešení.
Okamžitý odjezd do nemocnice. Moc se se mnou nepárali. Píchli mi injekci a poslali mě domů. Honza mě uložil do postele. Necítila jsem se vůbec dobře. Nejenže mě záda pořád bolela, ale pod kůži se mi dostávala jakási nevysvětlitelná úzkost.
Fotografie ožila
Ležela jsem s pohledem upřeným do stropu a modlila se, ať to skončí. Zdálo se mi, že je v pokoji ještě někdo. Úplně fyzicky jsem na sobě cítila cizí pohled. Stěží jsem se posadila a rozhlédla po pokoji.
Zrak mi padl na svatební fotografii manželových rodičů. Jejich tváře se vznášely vzduchem. Ta tchánova dokonce hýbala rty, jako kdyby mi chtěl něco říct. Aha, to už asi působí ta injekce a já blouzním.
Pak se zničehonic začala ven z fotografie sápat tchánova ruka. Zakřičela jsem hrůzou. Vtom přiběhl Honza: „Děje se něco? Jsi v pořádku?“ „Prosím tě, sundej tu fotku ze zdi, děsí mě,“ poprosila jsem ho celá roztřesená.
Změřil si mě pohledem, ale raději ji sundal a položil ji na poličku. V tu chvíli byly úzkost a strach pryč. Podařilo se mi dokonce usnout. Víkend na chalupě jsem strávila v posteli, v neděli jsme se sbalili a jeli domů.
Chtěl se rozloučit?
Doma nás jako blesk z čistého nebe zasáhla šokující zpráva. Manželův otec v sobotu dopoledne zemřel. Tchyně se nám snažila dovolat, ale my neměli signál. Až doma jsem objevila dlouhý seznam nepřijatých hovorů.
Honza se mě celý zdrcený zeptal, proč jsem vlastně chtěla sundat fotku jeho rodičů. Váhala jsem, zda mu říct pravdu. Čekala jsem, že mi neuvěří, ale po vyslechnutí mého zážitku překvapivě prohlásil: „Tak to se chtěl táta asi rozloučit.“
Polilo mě horko. Já to celé přikládala blouznění z léků na bolest. Přitom jsem byla prostředníkem pro poslední rozloučení. Ještě dnes mi z toho běhá mráz po zádech.
Eva M. (69), Louny