Markétka bývala tak veselá, pak ale zasáhl krutý osud a už neměla důvod k úsměvu. Vrátili jí ho až malí, roztomilí tvorečkové s růžky.
Pamatujete si, mí vrstevníci, jak bývala v televizi kdysi přestávka a v ní dovádivá koťata? Ta přestávka byla velmi oblíbená. Jakmile se koťata zjevila na obrazovce, volali jsme jako o život:
„Koťata!“ Babička s maminkou zanechaly vaření, chlapi položili karty, strýc, co něco kutal v kůlně, odhodil nářadí, a všichni se seběhli u černobílého televizoru. Nadšeně jsme hleděli na obrazovku, na dovádivá stvoření, a bylo nám najednou líp na duši.
Moje babička si ale nikdy neodpustila poznámku, že hrající si kůzlata jsou lepší. To je prý ještě větší legrace, ale to prý si my ani nedovedeme představit. Kdyby jen věděla, co se za pár desítek let stane…
Mé vnučce Markétce bylo pět let, když se udála ta strašná tragédie. Markétku jsem tehdy hlídala já, její rodiče jeli na nějakou vernisáž.
Já sama jsem jim navrhla, ať si vyrazí za kulturou, že se o vnučku postarám. Už se nevrátili. Havarovali na cestě zpět, a ani zeť, ani dcera tu srážku s druhým autem nepřežili.
Smutná dušička
Pro Markétku to byl takový šok, že upadla do hlubokého mlčení, nekomunikovala, ani ve školce. Začala jsem s ní chodit i na terapie, ale nepomáhalo to. Trvalo to skoro rok. Blížily se prázdniny. Seděla mlčky na zahradě, nic ji netěšilo, jen koukala do prázdna.
V ten den, byl to pátek, se stavila u nás jedna moje známá, která bydlí v jedné malé vesničce a má velké hospodářství. Nesla mi domácí vejce. „Tak už máme ta kůzlata! Mají se čile k světu. Dovádějí, až je jich plný dvorek,“ povídá mi.
Nabídla mi ještě domácí kachnu. Hned mi svitlo, že na víkend přijede návštěva, a kachna k obědu by se hodila. „Tak se zítra pro ni u nás zastav,“ řekla mi kamarádka. Nazítří jsem k ní tedy i s vnučkou vyrazila.
Ten úsměv
Zatímco já si u ní dala kafe, vnučka zůstala na dvoře. „Pojď se rychle podívat!“ křikla na mě kamarádka. Přiskočila jsem k oknu, a tam se mi naskytl úžasný pohled. Na Markétku a dvě kůzlata. Poskakovali kolem sebe na dvoře.
A Markétka se zase smála, ten úsměv jsem neviděla dlouhé měsíce. Se slzami v očích jsem viděla, jak se ten temný mrak, který se držel vnučky, najednou zvedá a mizí.
Zase se smála a byla to ona! Ta veselá dívenka, plná života. Babičko moje, měla jsi pravdu! Řekla jsem si pro sebe. Roztomilá, dovádivá kůzlata, to je panečku ta pravá terapie!
Marie (67), Třeboň