Mít současně dva muže v mém věku není výhra. Tím spíš, že jeden je obézní, nudný, ale zajištěný, zatímco ten druhý je jen lehkomyslný dobrodruh.
Jsem už ale ve věku, kdy si dvakrát vybírat nemohu. Nouzi o pořádného chlapa mají i mladé a krásné slečny, a to já už dávno nejsem. Navíc muži umírají o několik let dřív než ženské.
Takže v pokročilém věku se počet vhodných partnerů značně úží. Těch, co jen vysedávají v hospodě nebo u počítače, je dost. O ty ale zájem rozhodně nemám.
Nic ho nezajímá
Já mám svoji jistotu doma a k tomu si užívám života. Vždyť můj manžel sotva kdy vstane z křesla a doma mě postrádá, jen když nemá teplou večeři. Nikdy tedy neměl problém s tím, že jsem chodila po večerech ven.
Před několika lety zdědil po rodičích hezký domek a nějaké starožitnosti. Důchod má jako kapesné a vše ostatní platí ze svojí renty. I mně dopřeje, na co si vzpomenu!
Chtěl mě pozvat do stanu
Pro zábavu jsem si sbalila taxikáře. Jezdili jsme spolu do přírody a chodili do restaurací. Pokaždé jinam a vždycky to bylo krásné. Vracela jsem se domů s hlavou v oblacích.
„To by byl život, nemuset nic skrývat!“ říkala jsem si vždycky s povzdechem, při pohledu na toho mého balvana. Jenže to samé si bohužel říkal i můj milenec. „Pojď, utečeme spolu. Co z toho, že nemáme horu peněz. Budeme si užívat! Cestovat.
Spát pod stanem nebo jen tak pod širákem,“ líčil nadšeně a jeho krásné tmavé oči zářily jako dvě temné hvězdy. Tím stanem mě vylekal. Na takové nepohodlí jsem nebyla zvyklá. A do hotelu mě nezval.
Najednou se mi otevřely oči. Vždyť já u něho nebyla nikdy doma. Prý bydlí úplně skromně. I to ale bylo dost nadnesené. On totiž vůbec nebydlel. Vlastně ano, ale ve vypůjčené maringotce!
Byl to jen dobrodruh, nic víc
Měl v plánu ji přestavět, ale kvůli mně neměl čas. „Nechtěl jsem ti to říkat, aby ses nevyplašila,“ tvrdil a moje ústa umlčel polibkem. Jeho obava byla správná. Vyplašila jsem se. Tentokrát jsem se domů vracela ráda.
Rozhlédla jsem se po svojí moderně zařízené kuchyni a uvařila si kávu z luxusního kávovaru. Daru mého manžela. Usadila jsem se spokojeně do svého anatomického křesla a uzobávala jednohubky, které mi můj lenoch připravil.
Po dlouhé době jsem na něho pohlédla s láskou. No, to je přehnané slovo. Spíš jsem na něho koukala bez despektu. Na pochybné dobrodružství už nemám sílu ani odvahu. A musím myslet na zadní kolečka. Zatímco jsem tak přemýšlela, otočil se ke mně.
„Kočičko, jak ses měla?“ zeptal se starostlivě. Odvětila jsem: „Dobře. A víš co? Potřebovala bych něco zlatého na krk. Aby mi holky v práci záviděly!“ On jen kývl. Smířlivě a láskyplně. Tak jsem si ho nechala. Potenciálních přítelíčků je všude dost. Ale takových hodných mužským pomálu!
Simona R. (61), Náchod