Když jsem se seznámila s tehdy čerstvě rozvedeným Petrem, jeho dospělá dcera Alena byla stále na svého otce velmi silně citově vázaná.
Věděla jsem tedy, že vztah s Alenou nebude snadný, ale nikdy jsem si nemyslela, že by se dcera mého milovaného muže mohla stát hrozbou pro náš vztah. Snažila jsem se tedy být trpělivá. Napřed mě Alena ignorovala, ale nebyla otevřeně nepřátelská.
Naivně jsem si myslela, že když jí dám čas, vztah mezi námi se časem zlepší. Věřila jsem, že si i ona časem najde kluka a láska změní její pohled na život i na vlastního otce. Že pochopí, že i on má právo na lásku!
Mé snahy selhávaly
O to víc mě bolelo, když jsem zjistila, že ani po letech se Alena nedokázala s naším vztahem srovnat. Čím víc jsem se snažila, tím víc si asi ona připadala ohrožená a její strach z toho, že ji otec odsune na druhou kolej, rostl.
I Petr se s ní snažil mluvit a vysvětlit jí, že její postavení v rodině a jeho srdci je neohrozitelné. Jen ona je jeho dcera a vždy zůstane jako jeho dítě jeho největší láskou. „Přece ale nechceš, abych zůstal navždy sám,“ zkoušel jí vysvětlit.
Přítel na telefonu
Alena měla neustálou potřebu Petrovi volat, i když věděla, že máme třeba návštěvu. Ze začátku to vypadalo jako náhoda, ale časem jsem vypozorovala, že se telefonáty dějí přesně v okamžicích, kdy jsme s Petrem měli naplánované něco speciálního.
Ať už víkendový výlet do zahraničí, nebo návštěvu mé rodiny. Prostě měla potřebu se neustále připomínat. Nevolala jen proto, aby nás pozdravila.
Hledala si důvody, jak si tátu ukradnout pro sebe na co nejdelší čas, a nedala se přerušit, ani když jí třeba řekl, že zrovna obědváme.
Měl o ni strach
Po čase se její zásahy staly agresivnějšími. Když jsme vyrazili na slavnostní večeři k našemu výročí, pochopitelně že uprostřed jídla, Alena zavolala. Byla už trochu opilá a začala s Petrem mluvit takovým tónem, že to bylo slyšet i na dálku.
„Stejně budeš jednou litovat, že jsi mámu opustil!“ vykřikla a třískla telefonem. Samozřejmě bylo po slavnostní náladě. Zaplatili jsme a šli jsme domů. Petr z toho byl velmi skleslý.
Začal mi vyprávět, že mu Alena volá i do práce a stále mluví o minulosti, o rodinných věcech, o tom, jak se Petr bez ní a mámy nikdy neobejde.
Začínal mít o svoji dceru strach. Není přece normální, aby dospělá žena takhle vyváděla jen proto, že si její otec našel novou ženu…
Dělala nám přepadovky
A já se začala bát, že mě chce Alena vymazat ze života. Když totiž dostudovala a vrátila se zpět do našeho města, našla si byt kousek od nás a začala k nám chodit, kdykoliv se jí zamanulo. A pochopitelně bez upozornění.
Přišla tedy ve chvíli, kdy jsme si užívali klidný večer u filmu nebo jsme měli návštěvu, a byla opilá a nepříjemná. Jednou dokonce přišla v jedenáct v noci, kdy jsme už byli v ložnici.
„Přišla jsem vás jen zkontrolovat,“ vtrhla do ložnice, sjela nás přísným pohledem a zase odpochodovala. Jindy přišla s tím, že u nás přespí, že nechce být doma sama.
Petr se sice snažil najít rovnováhu mezi námi dvěma, ale při každém rozhovoru s dcerou v něm Alena dokázala vyvolat pocit viny. Hrála si na malé dítě, kterým ona pro svého otce vždy bude, které potřebuje jeho pozornost.
Vztah se hroutil
Časem se samozřejmě její snaha začala na našem vztahu projevovat. Petr musel být pod neustálým tlakem, jak se snažil vybalancovat otcovství se svojí láskou ke mně.
Začalo to vypadat, že každý krok, který udělal, vedl k nějakému konfliktu, a náš vztah se pomalu začal hroutit. Já se cítila opuštěná, protože mé pokusy nějak vše vyřešit byly stále odmítány a já byla neustále stavěna do pozice vetřelce.
A to mě už zkrátka přestávalo bavit. Jeden večer jsem to nevydržela a při jedné její nevítané návštěvě jsem se rozhodla ji konfrontovat. Zastoupila jsem jí cestu do naší kuchyně, kam si šla nabídnout něco z lednice, a řekla jsem jí:
„Moc dobře víš, že tvůj táta je dospělý a má svůj život. Ty vždy zůstaneš jeho dítětem, ale nejsi jeho ženou. Začni žít svůj život!“ Věděla jsem, že riskuji, že ztratím muže, kterého jsem milovala.
Rozsekla jsem to
Petr, který o mém záměru neměl ani tušení, ztuhl stejně jako jeho dcera. Vzpamatoval se ale dřív než ona. Postavil se za mě a řekl: „Veronika má pravdu. Takhle to dál nemůže pokračovat.
Mám tě rád a ty víš, že jsi tu vždy vítaná, ale odteď to bude podle pravidel!“ V tu chvíli jsem také ztuhla, ale v srdci se mi rozlil tak šťastný pocit, že ho ani neumím popsat. Alena se otočila a vyběhla ven. Za sebou práskla dveřmi. Týden se neozvala.
Viděla jsem, jak je Petr jako na trní, ale nic mi nevyčítal. Naopak mi poděkoval, že jsem již neúnosnou situaci vyřešila. Po týdnu nám přišla sms od Aleny: „Omlouvám se. Mohla bych přijít na večeři?“
Veronika S. (55), Benešov