Vyjela jsem si s kamarádkou na krátký pobyt do lázní. Při ubytování jsme zjistily, že nám v pokoji kape topení, a tak jsem to šla nahlásit na recepci.
Objevil se údržbář, závadu odstranil a při odchodu se na mě zadíval. Když jsem se druhý den vracela z procedury, opět jsem toho muže potkala v hale lázeňského ústavu. „Hanko, Haničko. Jsi to ty? Málem bych tě nepoznal, to je let, co jsme se neviděli!“ vykřikl.
Už mi to bylo jasné, byl to Josef, moje první láska z učňáku. Chodili jsme spolu v posledním ročníku a hned po závěrečných zkouškách jsem se s rodiči stěhovala dvě stě kilometrů daleko, když tátu, coby vojáka z povolání, přeložili.
Stará láska nevyhasla
S Josefem jsme si vyměnili ještě několik dopisů, ale jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. Za nějaký čas jsem se vdala za Miloše. Naše manželství ale nebylo moc šťastné, neklapalo nám to. Když se dcera osamostatnila, uvažovala jsem dokonce o rozvodu.
Josef mě pozval odpoledne do kavárny. Seděli jsme nad sklenkou vína a povídali si. Svěřila jsem se mu, že nejsem s Milošem šťastná. Ta naše schůzka nebyla poslední.
Josef bydlel téměř osmdesát kilometrů daleko, a tak jsme se začali scházet, vždy na půli cesty, nejdříve jen na půl dne, později jsme někde přespali v penzionu. Doma jsem vždy řekla, že jedu k příbuzným. Láska se mezi námi úplně vytratila.
Pořád jsem musela myslet na Josefa, bylo mi s ním vždy tak hezky. „Lásko, rozveď se s tím sobcem, budeme žít spolu,“ říkal mi, když jsem od něj odjížděla.
Ošklivé pomluvy
Komu se náš vztah nelíbil, byl jeho syn Ondřej. Jednoho dne, když jsem odcházela odpoledne domů z práce, na mě čekal venku na chodníku. „Chtěl jsem vám něco říct o svém tátovi. On není takový pohodář, jak se dělá, je ho dost. Kolikrát mámu uhodil!
A měl dluhy, příbuzní je museli zaplatit, jinak bychom přišli o bydlení a věci, udělali to kvůli mně.“ Ondrovým slovům jsem nevěřila, Josef ani v nejmenším nejevil známky arogance, nebo dokonce agresivity, a že by nadělal dluhy?
Nedalo mi to a řekla jsem o našem rozhovoru Josefovi. „V životě jsem Pavlínu neuhodil, ten pacholek byl na svoji mámu v pubertě dost drzý. Nikdy jsem nikomu nic nedlužil,“ řekl Pepa. Ondřej mi pak dával najevo, jak mě nesnáší.
Navrhla jsem rozvod
Milošovi došlo, že někoho mám, a tak se na rovinu zeptal. „Ano, někoho jsem potkala, známe se z mládí,“ pronesla jsem v klidu. Navrhla jsem mu, že se rozvedeme, prodáme náš velký byt a koupíme dva menší.
„Miloši, bude to tak lepší, nás dva k sobě už nic netáhne a každý si uděláme život podle svého.“ Nedokázala jsem si ale představit, že budu s žít s Josefem a Ondřej nám bude znepříjemňovat život.
„Pepo, nerada bych ti přidělávala těžkosti. Mám tě moc ráda, je mi s tebou hezky, ale nechci, abys ztratil kvůli mně syna. Nebudeme se teď nějakou dobu vídat, potřebuji nějaký čas, abych si ve všem udělala jasno,“ řekla jsem a těžko zadržovala slzy.
Vánoční čas
Bylo před Vánoci a já se vydala na vánoční nákupy do Německa. Chtěla jsem nakoupit dárky pro mámu, sestru a dceru. S plnou taškou jsem večer nasedla do vlaku a najednou za sebou uslyšela: „Haničko, jak rád tě vidím!“ Otočila jsem se a za mnou stál Pepa.
V okamžiku seděl u mě. Dozvěděla jsem se, že se vydal na adventní trhy nasát vánoční atmosféru, i když to nebude pro něho jednoduché trávit svátky sám. „Mladej se odstěhoval za přítelkyní,“ řekl se smutkem v hlase. „A co ty? Zůstáváš s Milošem?“ zeptal se.
Zakroutila jsem hlavou a dodala, že budeme prodávat náš velký byt a shánět dva menší. „Nechtěla bys přijet ke mně na svátky? Jen tak na přátelskou návštěvu,“ pozval mě Josef. Odpověděla jsem, že si to ještě rozmyslím.
Na Boží hod jsem dopoledne zavolala Pepovi. Byl moc rád a odpoledne jsem již seděla ve vlaku. Přišel mi naproti na nádraží. Objal mě, vzal za ruku a šli jsme do útulné hospůdky na punč.
Když jsme šli k němu domů, byl už večer. Mrzlo, ale moji ruku hřála pevná teplá mužská dlaň a u srdce opět zamilovaný pocit.
Nový rok, nový začátek
Nakonec jsem zůstala. Po Novém roce jsem začala nový život. S Milošem jsme se rozvedli, náš byt prodali, můj ex se odstěhoval a nikdy jsem o něm již neslyšela. Josef mě s nádhernou kyticí růží požádal o ruku.
Jsme spolu již přes dvacet let a pořád jsme do sebe zamilovaní. Ondra se časem smířil s tím, že mu otec již nedělá sponzora, a mladí se u nás občas objeví i se svými dvojčaty.
„Pamatuješ, jak jsme si u té lípy slibovali, že zůstaneme spolu napořád?“ zeptal se mě jednoho dne Pepa. Už jsem si to nepamatovala, až po té otázce jsem si vzpomněla.
V našem městečku, kde jsme tenkrát bydleli, rostla u rybníka staletá lípa. Josef do ní tehdy vyryl naše monogramy. „Já své slovo plním,“ řekl. „Já také,“ řekla jsem a vřele jej objala.
Hana P. (66), Sokolov