Na českých vesnicích se modelingu příliš nedaří, a to je veliká škoda. Inspirující módní přehlídky se mohou konat prakticky kdekoli.
Od jistého věku člověk leccos ví, ač by to kolikrát ani vědět nechtěl. Že život není nekonečný, jak se původně zdálo, že láska selhává a bolí jako rozbité koleno.
Že na spletitých cestičkách potkáte lidi skoro tak hodné jako byli táta s mámou, ale i zlé jako peklo. Tohle už my, kdo jsme v letech, zkrátka víme. Přišel čas, kdy jsem si tohle všechno velmi dobře začala uvědomovat.
Byla jsem pevně rozhodnutá, že zůstanu sama. Dvě svatby, dva rozvody. To by stačilo. Dceři jsem přenechala byt ve městě a odstěhovala se na venkov do bytovky, náležela mi tu i malá zahrádka, našla jsem vnitřní klid.
„A od chlapů budu mít navždycky pokoj,“ šeptala jsem si, když jsem sklízela brambory. Obec chystala módní přehlídku, bydlela tu návrhářka, neříkám, že známá, ale šikovná.
Rozhodla se uspořádat ze svých modelů přehlídku s modelkami, kterým, jak říkala, už dávno není osmnáct. Bylo z toho docela pozdvižení a v tu ráno se o ničem jiném nemluvilo. Co je to, proboha, jenom za ztřeštěný nápad? Myslí to jeho autorka vážně?
Sloní elegance
Místní ženské na ni koukaly, jako by zešílela. Ale mluvila rozumně, získala si nás. Vysvětlila, že móda přece není jenom pro vysoké osmnáctileté holky, které váží sotva padesát kilo. A proto je scestné, když ji právě takové dívky předvádějí.
A když nám všem objednala kávu a vaječný koňak, tak jsme na to kývly jako jeden muž, vlastně jako jedna žena. Ve zdejší kavárně vyrostlo přehlídkové molo. Utěšovala jsem se myšlenkou, že přijde hrstka lidí, ale o akci byl bohužel obrovský zájem.
Jakživa jsem žádné šaty nepředváděla, chodím s elegancí slona, bylo mi v té době osmapadesát. Ale zvládla jsem to.
Prošla jsem se po mole jednou v šatech skořicové barvy a délky pod kolena, které návrhářka označila jako vhodné pro nedělní procházku, podruhé v dlouhých tmavě modrých, které zvolíme pro návštěvu divadelního představení, jak pravila návrhářka.
Dobrý nápad
Třásly se mi trémou ruce a nohy. Byla jsem ráda, když módní akce skončila. Myslela jsem, že zmizím někam do lesa, kde mi bude konečně dobře, když tu mě oslovil interesantní prošedivělý pán, rodák ze zdejšího kraje, jak vysvětlil.
Řekl, že si módní přehlídku pro starší a pokročilé nemohl nechat ujít. Ptal se, zda se bude organizovat něco podobného i pro muže, že by mohl dělat modeláka. „Myslíte asi modela,“ opravila jsem ho. Zasmáli jsme se a dali jsme se do hovoru.
Byl rozvedený a jezdil sem na chalupu po rodičích, přes týden žil ve městě. „Vidíte, a já jsem z města utekla,“ poznamenala jsem. Odvětil, že to není špatný nápad a že se možná nechá inspirovat. Jak řekl, tak udělal.
Přestěhoval se definitivně na venkov, abychom k sobě měli blízko, mohli se navštěvovat a časem i vzít. Byla to moje třetí svatba.
Alena (65), Liberecko