Když jsem byla malá, měli moji rodiče kamarádku, která se vdala za vlivného cizince. To se mi tehdy líbilo.
Než jsem dospěla, padla železná opona a můj sen o vlivném cizinci se mohl v klidu rozplynout, už to nebylo třeba. Kdoví ale, jestli by mne to pořád drželo. Nicméně na cizince jsem narazila. Ne na plážového Casanovu v Egyptě. Giorgio byl Ital. Pohledný, chudý také tedy nebyl a byl velmi schopný.
Nic jsem od toho nečekala
Procházela jsem Pařížskou ulicí v Praze a obdivovala jsem výlohy. Giorgio šel zrovna z jedné schůzky a oslovil mne. Sebevědomě, jak to tyto jižanské národy dělají. Dala jsem mu číslo. Týden nic, pak se ale ozval a navrhl schůzku. Nevím, co mne to popadlo.
Měla jsem přítele. Kdyby mi zavolal kdokoli, odmítla bych, ale Giorgio měl své kouzlo. Možná jsem si chtěla zaflirtovat, třeba jsem chtěla okusit ten luxus, který kolem Giorgia kroužil jako aura. Svolila jsem, že se sejdeme. V jedné z nejdražších restaurací, tam nás nikdo známý nepozná, myslela jsem si.
Došlo na vášnivý polibek
Nadešel den D. Šla jsem rovnou z práce, aby můj nebohý partner nic nepoznal. Trochu jsem se cítila provinile, ale podobné myšlenky jsem hned zapudila tím, že to nehodlám hnát někam k polibkům, či dokonce k větším intimnostem.
Povídání, vybrané jídlo a pití, trocha té atmosféry přepychu a šlus! Vrátím se ke svému příteli. Byla jsem bláhová, jsou muži, kteří to s ženami umí. A mezi ně patřil i Giorgio. Schůzka se protáhla do půlnoci.
I když onen neodbytný Ital věděl, že mám přítele, nabízel mi odvoz domů. To jsem nemohla dopustit. Zaplatil mi taxíka, polibku na rozloučenou jsme se nevyhnuli. Giorgiovo mámení zabralo skvěle. Schůzek proběhlo více. A přes polibky to došlo i dále.
Příteli jsem nemohla lhát. Tedy ne úplně. Rozešli jsme se, ovšem svůj poměr jsem nikdy nepřiznala. Začala jsem žít nový život. Giorgio se měl vrátit zpátky do Itálie. Nepřemýšlela jsem ani minutu. Slunce, moře, život v luxusu, to vše mne čekalo s Giorgiem. Dlouho to tak i bylo.
Život ve zlaté kleci
Když jsme přijeli do Itálie, pořídil nám Giorgio nový dům. Nehnal mne do práce, nevadilo mu, že jsem se stala paničkou ve zlaté kleci jako jiné mé sousedky.
Mezi nimi byly ženy generálních ředitelů, podnikatelů, jejichž firmy měly obraty ve stovkách milionů, i partnerky zámožných politiků. Pár měsíců jsem si takhle také žila, než mne to začalo nudit.
Našla jsem si pozici asistentky, kde jsem neměla problémy s angličtinou. I italsky jsem uměla obstojně, na práci jsem si s rodilými mluvčími ale netroufala.
Nakonec jsem utekla
Jakmile jsem začala pracovat, něco se v našem vztahu změnilo. Giorgiovi vadilo, že nejsem doma, a jeho temperament sílil. Nebyl hrubý, ale hádky byly posléze na denním pořádku.
Chtěl ze mne mít nejspíš jednu z těch paniček, které pucují dům, starají se o zázemí, porodí děti a jsou zavřené sice v honosné vile, ale ta se časem promění ve vězení. Řekla jsem si, že takhle dál žít nechci. Od Giorgia jsem odešla po dvou letech.
Dobrá životní zkušenost. Věděla jsem, co už nechci. Dnes mám muže, rodinu a jsem šťastná. I bez krásné vily na pláži nebo spousty peněz. Za všechno se platí a já bych odevzdala to nejcennější. Svobodu. A kdoví, co by se k tomu ještě přidalo.
Kamarádky mi záviděly, stejně jako já kdysi oné kamarádce rodičů. Dnes vím, že to byla bláhovost.
Zdena L. (64), Brno