S mužem jsme 40 let snili o Karibiku. Když jsme na něj našetřili a vyrazili jsme, vrátili jsme se do domova, který byl zcela zničen. Jako náš život.
S Karlem nemáme děti. Chtěli jsme, ale nepovedlo se. O to víc jsme si chtěli užít život, abychom si řekli, že jsme jej spolu naplnili.
Jezdili jsme na výlety a dopřávali si, avšak nebyli jsme tak bohatí, abychom si jen tak dovolili Karibik, o němž jsme snili od 25 let, kdy jsme se poznali. I tento sen se splnil. Pak se však změnil v noční můru.
Dva sny zahalené temnem
Měli jsme spoustu plánů, ty největší však byly vlastní bydlení a právě cesta tak daleko. Domov jsme si našli, dlouho jsme jej budovali. Vlastně každý den našeho manželství. O to víc byl byt protkán láskou a vzájemnými vzpomínkami. Na každý kousek nábytku a zařízení jsme měli vzpomínky.
Jak jsme sháněli tu modrou ložnici až na druhém konci republiky. Jak nám dělníci opačně namontovali teplou a studenou vodu. Milovali jsme i to prostředí, bylo to u parku. A i sousedé byli skvělí.
Konečně nám to vyšlo. Čekali jsme celý život!
Bylo nám skoro šedesát, už jsme ani nedoufali, že nám ten Karibik vyjde. Ale nakonec se zadařilo. Mohli jsme jet do Karibiku. Vzpomínám si, jak nám tehdy bylo krásně. Byla to ta nejnádhernější dovolená.
Ovšem stejně i po těch letech ji mám zakalenou tím, co se stalo, když jsme se vrátili. Na první pohled bylo vše v pořádku. Dveře se zdály neporušené, ale po jejich otevření jsme málem omdleli. Všude rozházené věci. Bylo jasné, že tam někdo byl.
Nejenže kradl, ale spoustu věcí zničil. Proč rozbil tu vázu po mamince? Musel trhat ty obálky, kde byl fotky z manželova dětství? To už se nikdy nedalo spravit.
Zhroutila jsem se
Začala jsem plakat, když jsem zjistila, že sáhli na to nejcennější. Ty památky na rodiče, kteří tu už nebyli. Ty vzpomínky. Snad by mně tak nevadilo, kdyby poničili rychlovarnou konvici, která se dala nahradit. Ale z těch ztrát citových jsem se zhroutila.
Musela jsem vyhledat pomoc, manžel vše zvládl
Byla jsem na psychiatrii, dokonce jsem pak jela do sanatoria. Můj skvělý muž se mezitím o vše postaral. Absolvoval různá kolečka u vyšetřování, nakonec ty lumpy našli. Naše cenné věci ale už ne. Neměly pro ně hodnotu, tak je zahodili kdoví kde.
Jak jsme se později dozvěděli, šlo o bývalé nájemníky našeho baráku, takže měli přehled, kdo kde bydlí a kde je. Možná jim prý i někdo dal tip. Je hrozné, jak jsou lidé na sebe zlí. A to dokonce ani nevíte, koho máte za souseda.
Už jsem se tam necítila bezpečně
I když byl byt zase uklizený a obyvatelný, už nikdy jsem se tam necítila dobře. I když jsem to místo milovala. Můj muž miluje zase mě, a tak nakonec sám navrhl, že se odstěhujeme. Udělali jsme to. A já měla výčitky, že jsem možná udělala chybu.
To jsem manželovi ale nikdy nepřiznala. Bála jsem se, že by pak zalitoval, že nebyl pevnější a nerozmluvil mi to. A byl by smutný, že ztratil byt, který tak miloval. Jenže to místo mi to stále připomínalo. A i to vědomí, že někdo možná hodně blízký si nás vyčíhl, také příjemné nebylo.
Jarka K. (71), Zlín