Žena musí bránit svoji rodinu za každou cenu. Objeví-li se sokyně, je třeba sebrat veškerou odvahu a bojovat jako statečná lvice. Jenom tak si své štěstí dokonale pojistíte.
Byla jsem holka, jak se říká, od rány. S ničím jsem se nemazala, všechno řešila tady a teď a kolikrát i pořádně nahlas. Manžel Jindřich se naopak choval tišeji a decentněji. Občas mi ale ti plaší a noblesní lidé lezou na nervy. Třeba jako tehdy na naší svatbě.
Na mou sestřenici zapomněli s večeří, všichni už jedli, ona nic, zachmuřeně seděla v koutku a koukala napravo nalevo, jak se hosté cpou. Když jsem to zmerčila, kroutila jsem nevěřícně hlavou a potom jsem zařvala: „Nemá večeři!“ až se hospoda zachvěla v základech.
Hlas, vichřice podoba, jak se praví v Polednici. A to jsem byla prosím nevěsta. Ta by správně měla plaše posedávat, usmívat se a podobat se víle.
Mám svoje nedostatky a jsem si jich vědoma, ale na druhou stranu zas všechno zorganizuju, zařídím, seženu, a v domácnosti jsem k nezaplacení.
Navařím, napeču, vyžehlím, vyperu, vysmejčím. Muži si toho zpravidla neváží, ale ono to vůbec není málo, vytvořit útulnou domácnost, v níž je radost žít. Jindřich to naštěstí dovede ocenit. Možná i proto, že kdyby mě sem tam nepochválil, byla bych schopna i vybuchnout.
V osmém měsíci
To bývá poněkud nepříjemné a hrozí popraskání okenních tabulek či rozbití většího počtu talířů a hrnků a pak se musí kupovat nové. S mou povahou se alespoň nemusíte bát sokyň. Vyskytne-li se nějaká, smetete ji z povrchu zemského pouhým pohledem.
A jedna taková se skutečně objevila. Jindřichova spolužačka ze základky, potkali se náhodou někde na úřadě a vyměnili si telefonní čísla. Pak ještě ke všemu zjistili, že pracují v téže budově. Ta ženská mu, představte si, začala volat.
Div jsem nevyletěla z kůže, jedno děcko v plenkách, druhé v břiše. Byla jsem v osmém měsíci a mému manželovi telefonovala nějaká ženská. No to bych se na to podívala.
Všechno jsem si o ní zjistila, sehnala její fotografii a jednoho dne si na ni počkala před domem, kde dělala.
Závazky
Jakmile vyšla, řítila jsem se k ní s kočárkem s miminkem, s jezevčíkem Punťou na řemínku a s rozepnutým kabátem, aby byl vidět můj požehnaný stav.
„Tak slečno,“ ječela jsem, až se lidé ohlíželi, „jestli mi chcete ukrást manžela, musíte to mít komplet, to znamená i s kočárkem a tady s čoklem, abyste si nemyslela, že to bude jen taková nějaká bezstarostná, romantická láska.
Jsou tady závazky, je to jasný?“ Vypískla, že je to jasný, a bleskurychle zmizela. S Jindřichem jsem si to vyřídila doma. Přísahal, že pak už ho nikdy neobtěžovala, ba naopak, vyhýbala se mu obloukem.
Kristýna (67), Domažlice
