Vždycky jsme byli z jiného těsta. Já a můj bratr Radek. Pro okolí byl a je charismatický, jenže já vím, že jeho kouzlo tkví ve lžích, které neváhá použít i v rodině.

Radek byl vždycky tak trošku šizunk, jak se říká. Jenže když byl chlapec, bylo to přičítáno dětskému uličnictví. Když jsme se pak dozvěděli, že tu a tam obalamutil nějakou dívku, že se nepohodl s kamarádem, říkali jsme si:

„Kdo ví, jak to je…“ Nechtěli jsme si přiznat, že by Radek dělal podrazy. Je pravda, že jsme asi zavírali oči před tím, když Radek šel jako malý na nákup a řekl si mamince asi o víc peněz, než utratil.

Klenot rodiny

Jako rodina jsme se scházeli na chalupě v horách. Byla po našich předcích, ovšem za druhé světové války vyhořela na základy, takže ji náš otec postavil znovu. Byl to klenot. Měla jsem na ni nostalgické vzpomínky.

Vracela jsem se tam za našimi, kteří tam odešli na odpočinek, když přestali pracovat. Táta stále obhospodařoval ten dům, kosil trávu, ještě v osmdesáti lezl na střechu. Já i bratr jsme měli své životy. Vlastní rodiny i byty.

Zatímco já za našimi jezdila pravidelně a starala jsem se o ně víc, on se ukázal jednou za čas. Ale brala jsem to tak, že jsem dcera a holky se starají víc.

Je to zbytečná barabizna!

Když zemřela naše maminka a později tatínek, chalupu jsme zdědili. Dodnes si říkám, že to mohli vyřešit za svého života, když viděli, kdo se stará víc. Ale asi nechtěli. Přece jen jsme byly jejich děti.

Jenže jakmile odešel druhý z rodičů, začalo se řešit dědictví. A bratr si dům nechtěl nechat. Byla to pro něj barabizna. Peníze za ni mu ale nesmrděly.

Chamtiví příbuzní

K bratrovi se přidala i jeho chamtivá žena, která viděla, kolik by dostali za dům a pozemky. Jednu chvíli chalupu chtěli prodat, pak vymýšleli, že to budeme mít napůl, ale že tam bude penzion a my budeme jezdit do bytu v podkroví. Nedomluvili jsme se.

Já neměla na vyplacení bratra, on samozřejmě neustoupil. Neváhala jsem mu říct, že se nestydí, když ví, že jsem se víc starala. Jeho odpověď byla, že rodiče byli soběstační a já jen využívala letní chalupy.

Vzal mi mé vzpomínky

Manžel mi chtěl pomoci, dokonce přátelé by mi půjčili peníze. Jenže já si spočítala, že bych to těžko splatila, protože dům by potřeboval následně údržbu. Chalupu jsme nakonec prodali. Dnes v ní bydlí někdo jiný.

Mezi stěnami, které od základů vybudoval náš tatínek, už přebývá někdo jiný. Má milovaná zahrada, kouzelné prostředí, všechno je pryč. Nemohu se tam totiž jet ani podívat. Nepřenesu přes srdce, že ten duch, to srdce naší rodiny už není. S bratrem se nevídáme.

Ani si nepíšeme. Nemohu mu zapomenout, že kvůli své chamtivosti zničil všechno, co naši rodiče vybudovali. Špatně se neměl, nepotřeboval peníze za prodej domu.

Ivana H. (67), Tábor