Říká se, že blesk neuhodí dvakrát do stejného místa. Mně zasáhl do rodiny opakovaně. A dotkl se toho nejcennějšího. Mých dětí.

Moje milovaná Klárka byla veselá holčička. Bylo jí šest let, chodila do první třídy. Tehdy jsme slavili Silvestra. Stačila chvilka nepozornosti, když si ji vzal její bratranec na odpalování rachejtlí. Tušíte, co se stalo… Popáleniny na 70 procentech těla.

Bohužel jsme nikdo z nás ani nepomyslel na to, že se synem nás čeká daleko větší tragédie.

Byli velká parta

Jestli jsem byla za něco vděčná, tak za to, jak jsme jako rodina drželi spolu. Nejen já, manžel a naše dvě děti. Často jsme se vídali se sestrou a její rodinou.

A naše děti se spolu kamarádily, ačkoli Klárce bylo tehdy šest let, našemu Honzíkovi jedenáct, jejich bratranci dvanáct a sestřenici devět. Právě proto, jak byla děcka stmelená, napadlo na onoho Silvestra bratrance Filipa vzít naše děti na ohňostroj.

Napadlo nás jít také, ale omladina šla napřed. Na místě už byli nějací puberťáci, kteří si přinesli své rachejtle.

Čí to byla vina?

Kluci s tím měli zkušenosti, s petardami to uměli. Bohužel tentokrát měli nějakou lacinou pyrotechniku. Už nevím, jak se to přesně semlelo. Ještě před půlnocí si chtěli na zkoušku odpálit nějaké dělobuchy.

Bohužel se jim nějak zbortil stojan, že rachejtle si to namířila rovnou do obličeje naší Klárky. Nejenže jí zohavila tvář, pyrotechnika začala hořet, takže děcka začala naše dítě hasit sněhem. Syn běžel za námi pro pomoc.

Dodnes mě bodá u srdce, když si vybavuji, jak dlouhá byla cesta k onomu místu, ačkoli jsem tehdy musela zdolat svůj běžecký rekord.

Dny a týdny nejistoty

Příbuzní mezitím na chatě již volali záchranku. Pamatuji si, že jak jsem se blížila k onomu místu, najednou mi začaly vypovídat službu nohy. Nechtěly běžet dál, protože jsem se bála, co uvidím. Byl to hrozný pohled.

Moje popálená holčička, manžel mě naštěstí mírnil, abych jejímu tělíčku ještě víc neublížila, protože jsem ji chtěla objímat. Hrozně plakala, ale její citlivá kůže nesnesla další doteky. Pak přijeli záchranáři.

Odvezli si ji do nemocnice a nás čekaly dny a týdny nejistoty. Netušila jsem, co bude. Klárka sice přežila, ale nebylo jisté, jak bude postižená, jestli bude soběstačná.

Museli jsme jí pravidelně promazávat kůži, měnit obvazy, cvičit, což bylo provázeno bolestí a pláčem. Bála jsem se, jak budou reagovat děti. Klárka se ani nechtěla vrátit do školy. Bylo to náročné období. Nakonec se podařilo Klárku začlenit zpět do kolektivu.

Nikdo mě nechce

Když byla Klárka menší, nějak se se vším srovnala. Jenže pak přišla puberta a ona si začala uvědomovat, že má nějakou vadu na kráse. Vnímala víc, že se po ní lidé dívají. Chtěla se líbit chlapcům, ale bohužel.

I když měla kamarády, kteří jí pomáhali, na lásku to nevypadalo. A pak se objevilo pár hlupáků, kteří jí dali najevo, jaké má postižení. Klárka nakonec skončila na antidepresivech. Tehdy jí ovšem byl velkou oporou bráška.

Skoro dospělý Honza, který sám mohl běhat za holkami, si na sestřičku vždy udělal čas, aby ji vzal na pouť, jezdili spolu na závody motorek. S ním jediným sama ráda chodila ven. Protože věděla, že velký brácha ji ochrání. A pak se to stalo…

Proč jsme o něj přišli?

Honzovi bylo sedmnáct, některým jeho spolužákům už osmnáct, takže měli řidičský průkaz. Bohužel čerstvě, takže ještě nebyli tzv. vyježdění. Honza tehdy sedl do auta s jedním z kamarádů.

Jeli spolu z vedlejšího města, když v prudké zatáčce dostali smyk a nabourali do protijedoucího auta. Náraz je vymrštil mimo silnici. Řidič přežil, náš Honza ne. Víc o tom nemohu psát. Je to mnoho let… Už mne zase napadá, jaký by Honza dnes byl.

Jakou by měl rodinu. Když se něco takového stane, myslíte si, že to je pro rodiče to nejhorší.

Totálně ji to zlomilo

Jenže ta bolest se prohloubila v momentu, když jsme oznámili Klárce, že její velký brácha už není. Nebyla nijak zaostalá, byla stále ta inteligentní dívka. Ale tu informaci o smrti Honzy vůbec nechápala. Nemohla přijmout, že jí osud vzal ochránce.

Sama jsem asi nebyla tou nevětší oporou. Najednou jsem cítila bezmoc, když si osud vzal mé dítě. Ublížil i tomu druhému dítku. Proč zrovna já? Nebála jsem se ptát, dokonce jsem tehdy šla do kostela, abych promluvila k Bohu.

Vždy jsem se snažila pomáhat ostatním, tak proč mi osud dvakrát ublížil? Dvakrát a na tom nejcennějším, co jsem měla?

Manželství v troskách

Věděla jsem, že musím žít. Že tu musím být pro Klárku. Samozřejmě mi pomáhala rodina, manžel se snažil. Ale já v tu chvíli měla pocit, že to břímě nějak musím nést sama. Jako máma. Takže jsme se s manželem často hádali. On se nakonec odstěhoval.

Našel si jinou ženu a já zůstala s Klárkou sama. Nakonec to byla právě ona, která nás svedla zase dohromady. Manžel totiž pochopil, že když se jí v životě stalo tolik tragédií, nemůže přijít ještě o zázemí rodiny.

Žijeme? Přežíváme…

Dnes je Klára dospělá. Má dobrou práci, je šikovná, partnera ale nemá. I když znám i lidi mnohem postiženější, kteří mají spokojený život, ona má asi smůlu. Strašně bych jí přála, aby našla lásku. A my s mužem? Žijeme vedle sebe.

Každý má svoji místnost, scházíme se spíš, když přijede dcera. Zkrátka nežijeme, ale tak nějak přežíváme. Takhle jsem si svůj život v mládí nepředstavovala.

Dana K. (74), Plzeň