Kamarádi mi mamku záviděli, protože byla kamarádská, nechovala se jako rodič. Bohužel.
Ono bylo sice fajn, když máma nebyla taková ta pravá autorita, jíž se mnozí bojí. Jenže její nedůslednost byla spíš důsledkem trošku jejího nezájmu o mne. Začalo to už v mém dětství.
Máma se dala dohromady se studentem z Francie, chodili spolu dva měsíce a už jsem byla na cestě. Když mi byl rok, táta se vrátil do Francie. Občas jsme si psali, nevídali jsme se.
Prostě mě tu nechala
Bylo mi 10 let, když mi maminka oznámila, že musí jet vydělávat „penízky“ do Itálie, abychom se měly lépe. Jet s ní jsem nemohla, ubytování pro mámu s dítětem nebylo možné. Možná vás napadne, jestli matka neměla jako výdělečný nástroj své tělo. Myslím, že ne.
Později jsem se dozvěděla, že do ciziny skutečně odjela za prací, dělala servírku pro majitele luxusní restaurace. Ale právě on byl nejspíš tím důvodem, proč odjela. Nechala mne v Česku. Starali se o mě teta se strýcem.
Ta kámoška, kterou mi spolužáci záviděli, mě tu prostě nechala. Teta se strýcem mne vychovali až do dospělosti. Za mámou jsem jezdila v létě, spíš jsem to ale brala jako možnost výletu, za matkou mě to netáhlo.
Hledala jsem vlastní rodinu
Než jsem dospěla, vystřídala tam několik mužů. Byla a je taková. Přiznám se, že tu jistou míru koketerie a schopnost, kdy upoutá pohledy mužů, jsem jí trochu záviděla. Já byla pravý opak. Přece jen jsem ale našla kluka, s nímž jsem chtěla prožít celý život.
Bohužel mi do cesty vstoupila povedená matinka. S Vaškem jsme spolu chodili tři roky, pak jsme se rozhodli vzít. Pozvali jsme spoustu kamarádů, z Itálie samozřejmě přijela máma i se svým partnerem, který vypadal jako gigolo.
Když to uviděli Vaškovi rodiče, neubránili se šokujícím pohledům. Ačkoli mne znali pomalu skoro jako zakřiknutou puťku, najednou měli pocit, že svého syna odevzdávají všanc rodině z veřejného domu. Obřad byl ale krásný, vše se odehrálo, jak jsem si naplánovala.
I následná hostina byla skvělá. Přišli všichni, které jsem tam chtěla, bylo parádní počasí, měli jsme úžasné jídlo. Lepší vstup do manželství jsem si přát nemohla. Jenže pak se to nejkrásnější změnilo v děsivou noční můru.
Už nikdy víc!
Všichni pili. Někteří přes míru. I Vašek. Jen máma si dala pár sklenek. Vydržela hodně, opilá ale nebyla. Nechci si to vybavovat do detailů, ještě dnes mi to přijde odporné. Pamatuji si jen to, že mne kamarádi poprosili, jestli ještě nemáme nějaké pivo.
Věděla jsem, že bylo ve druhém skladu. Tom menším a vzdálenějším. Když jsem vešla, uslyšela jsem podezřelé zvuky. Zprvu mne napadlo, že si svatební noc chtěli užít někteří z našich kamarádů. To, co jsem spatřila potom… Už nikdy víc! Můj novomanžel a má máma.
Tehdy jsem jí poprvé řekla, že je skutečně lehká žena (z úst jsem vypustila drsnější slovo, které opakovat nechci).
Úlet, který mne stál manželství
Utekla jsem za kamarádem. Řekla jsem mu, co se stalo, a prosila, ať mne odveze daleko. Nechtěla jsem ani jednoho z těch dvou vidět. Matka mi volala, jednou jsem to zvedla. Ani se vlastně neomluvila.
Spíš prohodila něco v tom smyslu, že „to přece není podstatné, ten jeden úlet“. Vím, že ona taková byla. Já ne. Holt neměla šanci mě vychovat. Nemohla jsem se přes to přenést. Manželství ani pořádně nezačalo a rovnou drsně skončilo.
Když jsem se vdávala podruhé, matinka u toho už nebyla. Chápala. Občas jsme se sice viděly, ale spíš jen jako známé. Mně to nevadilo, protože u manžela Radka jsem našla tu pravou rodinnou kotvu.
Iva B. (63), Znojmo