Marně jsem si lámala hlavu, proč mě Pepa pořád ještě nepožádal o ruku. Ani moje matka na to nemohla přijít. Nezbývalo než zahodit veškerou hrdost a jednoduše se ho zeptat.

Dvě děti jsme už měli, a jejich tatínek mě stále nepožádal o ruku. Vrtalo mi to hlavou, ale zařekla jsem se, že nikdy nebudu škemrat, aby si mě Pepa vzal. A že bych si to sakra zasloužila! Co by chtěl víc – přemýšlela jsem.

Má krásné, šikovné děti, já navařím, napeču, uklidím, vyperu, zahradu obstarám levou zadní, a když jsme stavěli barák, pomáhala jsem jako chlap. Umím zacházet s vrtačkou a autem jsem, na rozdíl od mnoha jiných žen, nikdy nikam nenabourala.

V práci vydělávám slušné peníze. Tak co je za problém? Nevěděla jsem. Netušila to ani moje matka, která jinak ví všechno. „Ten by si zasloužil támhle Horáčkovou,“ temně hučela. „Dřepí na zadku, lakuje si nehty a vydává povely. A víš ty co? Horáček si ji vzal. Sice toho bude do smrti litovat, ale na radnici byli,“ lamentovala.

Na psí knížku

Lezlo mi to na mozek. Lidi na to poukazovali. Já vím, doba je moderní, ale přesto se v hospodě, na faře, v koloniálu, v zahradnictví, ve fabrice i na úřadě sem tam někdo letmo zmínil o tom, že žijeme patnáctým rokem na psí knížku. Co je komu do toho?

Jediná, koho to poškodilo, jsem já a děti. „Mají jiné příjmení než ty,“ reptala moje matka. „To je na hlavu. A Martin se mě čas od času ptá, kdy už si tatínek konečně vezme maminku. Ty chudinky by si to tak přály!

Kamilka mě prosila, abych jí ušila na svatbu dlouhé bílé šaty, že půjde za družičku. Co jí mám na to říct?“ Zhrzeně jsem krčila rameny a v hlavě se mi narodila zlověstná myšlenka. Mám toho plné zuby. Ať jde veškerá moje hrdost k čertu. Prostě půjdu a zeptám se ho, proč si mě nechce vzít.

Do šuplíku

V onen vlahý sobotní večer zkraje podzimu mi připadalo, že má Pepa obstojnou náladu. Seděl na lavičce pod jabloní, četl noviny a vypadal spokojeně. Přinesla jsem mu kafe a štrúdl a říkám: „Pepo. Musíme si promluvit.“ Noviny mu vypadly z ruky.

„Třetí dítě neuživíme,“ zanaříkal. „Kdo mluví o dítěti?“ zaťukala jsem si na čelo. „Jde o něco jiného. Pepo. Žijeme spolu takových let. Proč ještě nebyla svatba?“ Sklopil oči a po nekonečné chvíli zamručel: „Málem byla.“ Vyhrkla jsem:

„Cože?“ Dal se do vysvětlování. Několik měsíců poté, co se narodila Kamilka, se rozhodl, že mě požádá o ruku. Byl z toho celý rozhozený, dal si na kuráž v hospodě dva nebo tři panáčky a šel domů. Přistoupil ke mně, v kapse krabičku s prstýnkem, a já povídám:

„Pepo! Táhne to z tebe jako ze sudu. Neslíbils, že do hospody už nepáchneš?“ Dostal vztek, prstýnek hodil na dno šuplíku, svatbu pustil z hlavy. Naštěstí ne nadobro. Našli jsme tu krabičku a konečně se vzali.

Kristýna (67), Svitavsko