Ze řízení auta jsem měla vždycky respekt, ale všichni mi tvrdili, že se to dá hravě naučit a zvládnout. Už první jízda mě přesvědčila o opaku.
Bylo mi řečeno, že budu dobrá řidička. Když jsem se do autoškoly pustila, byly to nervy pro všechny okolo. Testy jsem udělala bez chybičky. Jenže to není to nejdůležitější, člověk musí uměl tu plechovou obludu zkrotit. Jízdy jsem zvládla s odřenýma ušima.
Náklaďák
Pořídila jsem si nové auto. K velké nelibosti manžela, který se mého řízení obával. Jak se ukázalo, tak oprávněně. Tvrdý pařát osudu zasáhl hned při mé první jízdě. Vyrazili jsme se synem k mým rodičům, abych se pochlubila.
V městečku nedaleko jsme se zastavili na obědě. Byl to skvělý den a nádherný začátek víkendu. Nasedli jsme do auta a pustili hudbu. Při výjezdu z města jsem zabloudila, samé objížďky. Cesta, kterou jsem znala zpaměti, tu najednou nebyla.
Po deseti minutách bloudění jsem cítila, jak propadám nervozitě. Najednou jsem v dáli uviděla, že míříme konečně z města ven. Snad z radosti, snad z nesoustředěnosti jsem vjela přímo pod kola náklaďáku.
Hlavní náraz šel na mého syna. Byla jsem při vědomí, ale otřesená. Syn byl v bezvědomí. Po obličeji mu stékala krev a nohy měl zaklíněné. Propadla jsem totální hysterii, válela se po zemi a kvílela, že jsem zabila svého syna.
Už nikdy více!
Jako první přijeli hasiči, kteří syna vyprostili během chvíle a naložili do sanitky. Nechtěla jsem odjet a nechat tam Danečka. Uklidňovali mne, že vrtulník dorazí během minutky. Mě naložili do sanity a vezli za ním. Syn šel okamžitě na operační sál.
V noci jsem se dozvěděla první zprávy o jeho stavu. Podstatné bylo, že je stabilizovaný. Slíbili, že mě k němu ráno odvezou. Syn byl v umělém spánku, odevšad mu vedly nějaké hadičky. Brečela jsem.
Museli mě odvézt zpět na pokoj a píchnout injekci na uklidnění. Pátý den mi oznámili, že se ho pokusí probudit. Když sestřička otevřela dveře, ozvalo se unavené, ale vítězné: „Mami!“ Už nikdy jsem nesedla za volant – k velké radosti svého okolí.
Slávka (59), Plzeňsko