Práce v domácnosti mé snaše nevoní a snaží si své povinnosti ulehčit i tím, že nás citově vydírá. A náš syn ji v tom ještě podporuje.
Když se dal náš Vojta s Martinou dohromady, chodili spolu dva roky, než si našli společné bydlení. Oba sportovali, měli kamarády, žili jako bezstarostní lidé. Drželi se svého plánu – žádné děti. Jenže člověk míní, pán bůh mění. Martina otěhotněla.
Vojtovi bylo skoro třicet a už se docela toužil usadit. Vzali se a za pár měsíců se jim narodila dcera Miluška. Krásné dítě. Martina s ní byla doma rok, a byla z toho otrávená.
Nejdříve měla laktační psychózu, pak deprese, chodila k psychologovi, běhala po věštkyních.
Snažila jsem se jí pomáhat, co to šlo, ale jí to bylo málo. Zkoušela to i na svou mámu, ta ale měla už hodně starostí se starší Martiny sestrou, která měla děti dvě a byla samoživitelka.
Takže jsem se další rok a půl starala hlavně já. Miluška byla naštěstí moc hodné dítě a já na tu dobu strávenou s ní moc ráda vzpomínám. Vytvořil se mezi námi vztah, který trvá dodnes.
Líná a neschopná
Martina byla sobec, k vnučce se chovala fakt hrozně, bylo mi toho dítěte líto, a to Martině nahrávalo. Věděla, že v tom tu malou nenechám.
Dokázala taky dělat strašné scény a vymýšlet si nejrůznější choroby, jen aby mohla ležet v posteli a kromě dítěte jsme všichni skákali i kolem ní.
Občas ječela, že se nikdy kvůli nikomu nebude omezovat, ať je to manžel nebo dcera. A žila si opravdu podle svého. Bylo to hodně často, co vyrážela na večírky s kamarádkami, zatímco Vojta byl s dítětem doma. Nakonec si na to zvykl. Já z toho byla u vytržení.
Můj muž si s Vojtou několikrát promluvil jako chlap s chlapem, že to tak dál nejde, že si hřeje hada na prsou – bylo to ale marné. Viděla jsem, jak syn rezignoval, dokonce uvařil večeři, pověděl malé pohádku a pak usedl k počítači.
A ta potvora přišla si domů klidně až v jedenáct v noci! Došlo to tak daleko, že vmetla Vojtovi do tváře, že má milence. Pochopitelně to syna hodně vzalo, ale byl ochotný jí odpustit, když se s tím mužem rozejde.
Kam to až zajde?
Krizi zachraňovali dalším dítětem, čili všechno nanovo. A je to ještě horší. Snacha si žije zase po svém a všechno doma dělá Vojta. Protože se na to nemůžu jako jeho máma dívat, pomáhám mu, jak jen to jde, Milušce už bude třináct a ze školy běží ke mně.
Už si udělala na svou matku i otce vlastní názor. Dokonce svému tátovi řekla, proč s mámou pořád ještě vůbec je, Vlastně jí na to neodpověděl, zamluvil to. Řekla bych, že z pohodlí a kvůli dětem. Až Milušce bude osmnáct, půjde bydlet k nám. Už mám pro ni přichystaný pokoj, co míval jako dítě její táta.
Anna (67), Ostrava