Je to mnoho let, kdy jsem se stěhovala do Prahy. A hned jsem řešila takové velké milostné dilema, které mělo velmi zajímavé vyústění.

Pocházím původně z menšího města ve východních Čechách. Tam jsem si prožila první lásky, ale přece jen to nebyli partneři, se kterými bych si uměla představit, že bych s nimi byla do konce života.

Hned dva nápadníci

Stála jsem před domem a nosila jsem domů věci do bytu. I tak ale ke mně přišel sympatický mladík, který se nabídl, že mi pomůže. Nebránila jsem se. Skvěle jsme si popovídali, vyměnili si čísla a domluvili jsme se, že se později sejdeme na kafe.

Hned druhý den jsem nastoupila do práce. Seznamovala jsem se s tím, jak to tam chodí. Co mi dalo zabrat, byl systém kódování určitých zabezpečených místností. No, a v tu chvíli šel kolem už zdatnější kolega z jiné firmy, sídlící ve stejné budově. Vytušil moji zoufalost a pomohl mi.

Který z nich?

Asi víte, co přijde, že? I on mne pozval na schůzku. Ten první muž se jmenoval Pavel. Byl zábavný. Druhý nápadník byl Jiří. Fyzicky byl více můj typ, jen nebyl zase tak spontánní. Byla jsem v pasti.

Můj původní plán, že po prvních schůzkách pošlu k vodě toho horšího, se ukázal jako zcela nemožný.

Ocitla jsem se v pasti

Jednoho dne přišel Pavel s tím, že bychom si vyrazili i s jeho kamarády do hospody. Souhlasila jsem. Jenže s tím samým návrhem přišel i Jiří. Ten samý den, stejný čas, totožná restaurace. A byla jsem v pasti.

Mohla jsem to Jiřímu odřeknout, ovšem pokud to byla schůzka s partou lidí, byla reálná šance, že Jiří vyrazí za kamarády beze mě a uvidí mě tam s Pavlem. Osud mne dostal do situace, kdy jsem musela své vztahy vyřešit.

Nakonec jsem se z toho vyvlékla i Pavlovi, raději jsem narychlo odjela k rodičům. Jenže to bylo jen oddálení problému.

Radši jsem utekla

Když jsem byla v pátek večer doma u našich, tak mne najednou začala sužovat představa, jak si tam Pavel a Jirka třeba padnou do noty, jak to v hospodách bývá, básní o své nové přítelkyni a nakonec dojdou k tomu, že to je jedna a ta samá!

Sice to bylo paranoidní, ale donutilo mne to řešit můj život.

Šla jsem s pravdou ven

Rozcházení mi nikdy nešlo, o to větší a nesmyslnější výmluvu jsem si ve své hlavě vytvářela. Nakonec více „pro“ vyšlo pro Pavla, takže jsem to měla skončit s Jirkou. Jenže s ním bych se zase potkávala v práci.

Riskla jsem to a řekla jsem Jirkovi, že ve hře je někdo jiný. Sice mi neudělal scénu, ovšem nelíbilo se mu, že jsem ho vlastně podváděla ještě s jiným mužem. Já jsem ale nedokázala lhát, protože jsem si v hlavě vyfabulovala, že to může prasknout.

Byl tam i druhý!

Stále bylo ale ve vzduchu setkání s Pavlovými kamarády. Šli jsme opět do oné hospody. Měla jsem divný pocit, který se ukázal jako oprávněný. Parta tam již čekala a mezi nimi byl i Jiří! Krve by se ve mně nedořezal.

Bylo mi trapně, opět jsem měla v hlavě divoké scénáře, že Jirka udělá scénu. Zachoval se ale perfektně. Nedal na sobě nic znát. Skoro tedy. Trochu mne napnul, protože se usmál a řekl:

„My se přece známe.“ Nakonec ale pronesl, že jsem jeho nová skoro kolegyně, jelikož jsme sice pracovali ve stejné budově, ale sídlilo tam více firem. Druhý den jsem mu poděkovala. Mávl nad tím rukou a popřál mi štěstí, které se nás s Pavlem drží dodnes.

Silvie D. (57), střední Čechy