Mé dětství bylo tak strašné, že jsem se z něho dodnes nevzpamatovala. Těch pár let mi naprosto zničilo celý život, který pořád žiju a který nemá konce.
Všechno přišlo tak nějak plíživě a nenápadně. Dodnes mi to ale nahání hrůzu, někdy pořádně nemohu ani spát. Ani dneska to nejde. Jenže nejde o hnusný sen. Vzbudil mě strašlivý kravál.
No jo, Vojta zase přišel opilý do naší kolonie a teď se hádá s Frantou o peřinu. Jenže je to Frantova peřina. On ji přece našel u kontejneru jako první.
Nějak přežívám
Já mám kliku, že mi jedna hodná paní dala starý spacák. Teď v tý zimě si tu ležím v teploučku jako královna. Ale ne nadlouho. „Vstávej Terko,“ řve na mě. Dostala jsem pořádný kopanec od Franty přímo do ledvin.
„Vylez z toho spacáku, chci se taky ohřát!“ Poslušně vylézám a celá se klepu zimou. Franta mě ještě hrubě odstrčí. „Vypadni a neruš!“ Cítím, že si také pořádně přihnul, tak raději uhnut. Odcházím směrem k nádraží a celá se klepu vzteky. Jak já ty chlapy nenávidím!
Kdy to všechno začalo
Ano. Chlapy strašně nenávidím. Nejraději bych byla, kdyby úplně zmizeli z tohoto světa. Planeta bez mužskejch. No to by byla pohoda. Na ženský tedy rozhodně nejsem. I když jsem to také zkoušela.Ne, to nejde. Ale chlapi mi zničili život.
Byly mi dva tři roky, když si máma domů přivedla toho frajera. Vlastního tátu jsem nikdy nepoznala. Myslím si, že ani máma přesně nevěděla, kdo to byl. Zato tenhle náhodný otčím se mi věnoval důkladně. Ale jinak, než by měl.
Nikomu to nepřeju, ani svým největším nepřátelům. A že jsem si jich na cestě životem také dost nadělala.
Jen se tak mazlil
Pamatuju si, jak mě hned od začátku osahával. Myslela jsem si, že to tak má být. Prostě se se mnou mazlil. Bylo to jediné mazlení, které jsem poznala. Nevěděla jsem, jak má správně vypadat. Mámu nikdy nenapadlo, aby mě objala nebo přitulila na klín.
Ale otčím mě pořád otlapkával těma svejma pazourama. Šimral mě, vyhazoval do vzduchu, kousal do ucha. Bylo mi to nepříjemné, ale neměla jsem odvahu ani sílu se mu vzepřít.
Prostě mě znásilnil
Když jsem trochu povyrostla, otčím už se s mazlením nespokojil. Chtěl víc. Mnohem víc! A tak mě znásilnil. Nebylo mi ještě ani dvanáct. A pak už se i tohle stalo samozřejmou součástí mého života. Dlouho jsem se bála, ale nakonec jsem to šla říct mámě.
Myslela jsem si, že mi pomůže nebo mi poradí, co dělat, aby mě to tak nebolelo. Jenže neřekla vlastně vůbec nic. Jen mě poklepala po rameni a řeklo. „No jo, už je z tebe ženská.“
Bratr taky rád
Můj otčím měl ještě bráchu. Jednou k narozeninám mu jako dárek předhodil mě. Bylo mi skoro patnáct a měla jsem najednou dva milence. Otěhotněla jsem. Ani nevím s kterým z nich. Než jsem stačila navštívit poprvé v životě gynekologa, přišel samovolný potrat.
Tu situaci jsem neunesla a utekla jsem z domova. Poprvé v životě jsem se ocitla na ulici. Byla jsem sama a nikdo mě nehledal. Máma nejspíš byla ráda, že jí nevisím na krku.
Nevěděla jsem, jak se chovat
Nic jsem neuměla. Měla jsem jen základní vzdělání, žádnou práci, žádné peníze. Ani nevím, jak jsem tu základní školu zvládla, ale zvládla. Zatímco jiné holky už plánovaly další školy a celý svůj život si malovaly podle filmů, já neměla žádné plány.
Jen jsem chtěla zmizet. Neuměla jsem vůbec jednat s lidmi. Hlavně s mužskými. Prostě jsem brala jako samozřejmost, že si se mnou budou dělat, co chtějí. A pak mi za to možná dají trochu najíst nebo mě nechají někde v teple přespat.
Jejich naprosto bezohledné chování vůči mně, mi připadala naprosto normální a běžné. Až do chvíle, než jsem potkala Hanu.
Hodně mě naučila
Hana byla šlapka. Ale taková lepší. Začala mě školit, jak to v životě chodí. Říkala mi, že si musím mužský vybírat já a ne oni mě. Trošku mi pomohla dát se do kupy a vzala mě mezi své klienty. To byla panečku jiná sorta, než houmáči z ulice.
Ale výsledek byl nakonec stejný. Byli to stejně nechutní chlapi. V té době už jsem měla na mužské dost velkou alergii. Psychickou, ale i fyzickou. Stalo se mi, že když na mě jen sáhl, pozvracela jsem se. A když mě jeden za to začal fackovat, popadla jsem nůžky a párkrát ho bodla.
Kriminál mě poučil
Chlapík přežil, ale mě zavřeli. Kriminál byl vlastně dobrý. Měla jsem střechu nad hlavou a poznala jsem tam Verunku. Tolik moc jsem toužila alespoň po nějakém citu v mém životě, že jsem si vsugerovala, že ji miluju. Odešla na svobodu o půl roku dřív.
A já pochopila, že sice se mi hnusí chlapi, ale že nemůžu být ani na ženské. Byla jsem vyvrhel, který nikam nepatřil. A moje cesta z basy vedla zase na ulici.
Dáda spadla s nebe
Vrátila jsem se opět do svých zajetých kolejí. Potloukala jsem se po ulici. Začal se tam o mě obětavě starat Márty. Takový starší chlapík. Bral mě spíš jako svou dceru, i když měl občas i jiné nároky. Nosil mi jídlo, dbal, aby mi bylo teplo.
Snažil se mě bavit. Jenže můj odpor k chlapům nepřekonala ani jeho dobrota. A pak se objevila terénní pracovnice Dáda. Rázná, nesmlouvavá, věčně rozesmátá. Naprosto mě uchvátila. Jasně mi řekla, že takhle to dál nejde. A že se musím dát do pořádku, jinak jsem nadobro skončila.
Mám práci a radost
Dáda mi sehnala brigádu. Na nádraží pracuju v bufetu. Od příštího týdne budu bydlet v azyláku. Brzy mi bude šestapadesát a možná se konečně začíná v mém životě blýskat na lepší časy.
Ale nic už se nezmění na tom, že někde možná ještě žije moje matka, které já nedokážu odpustit. Že jsem kvůli ní zůstala sama, bez rodiny a bez dětí. A také už nikdy nezměním svůj postoj k mužům. Jen se musím naučit se jim postavit.
Už si nenechám od nich všechno líbit. Můj život dosud stál za starou belu, ale na ty další roky chci něco lepšího.
Tereza N. (55), Brno